Když došlo před zhruba půl rokem k odhalení letošního dílu Call of Duty, u věrné hráčské základny se zvedla extremní vlna nevole. U oznamovacího traileru se v komentářích vyskytly snad všechny druhy nadávek ve všech světových jazycích a o míře disliků ani nemluvě. Ani já jsem z nového dílu zrovna dvakrát do stropu neskákal a po svých zkušenostech s Black Ops 3, jsem nové CoD nechtěl ani vidět. Předchozí díl jsem sice nerecenzoval, ale má známka by byla zhruba 4/10. V té hře bylo zkrátka všechno špatně a všechno na půl, nemluvě o katastrofické technické stránce. Takže jsem se do nového Call of Duty: Infinite Warfare zrovna dvakrát nehrnul. Obzvláště ne poté, co se na internetu začala objevovat řada stupidních trailerů, jenž měla jediný důsledek a to ještě větší vlnu nelibosti k tomuto nadcházejícímu dílu. Trailery byly dílem přímo Activisionu a v Infinity Ward, kteří tomu letos šéfují, si řekli dost a na svět vypustili Story Trailer a zde přišel bod zlomu. Trailer vypadal skvěle a já si nakonec řekl, proč to tedy nezkusit. Přeci jen hodnotit hru před tím než vyjde nemám  v popisu práce. Jak tedy nový díl dopadl po spoustě odehraných hodin v rámci všech režimů?

Letošní ročník této letité série se vrátil opět s třemi herními režimy: kampaní, multiplayerem a zombíky. Postupně se podíváme na každý z nich, ale než se tak stane, nejprve se vrhneme na technickou stránku hry. Přeci jen ta mě zajímala jako první, alespoň poté co jsem hrál katastrofu jménem Black Ops 3. A po spuštění hry jsem vykřikl téměř chorálem sám, HURÁ. Hra celou dobu běžela bez sebe menších problémů a to i přes fakt, že se hra dočkala pořádného nasvícení scén, lepších efektů, detailnějších textur. Takže kdepa propady k 20 fps jako loni, kdepak. Tady hra jela nekompromisně šedesátku snímků za sekundu a to při lepší audiovizuální podívané a řekl bych i vyšším rozlišení. Jenže měl bych uvést věci na pravou míru. To mé nadšení platí výhradně pro singleplayerovou kampaň, ostatní režimy jsou na tom o něco hůře. Tedy technicky jsou zvládnuty stejně, jen multiplayerové mapy a zombie arény jsou poněkud pustší na objekty. Takže to celé působí poněkud chudě. Ale musím říci, že u multiplayerové řežby vlastně nic víc nepotřebujete. Stačí vám zbraň do ruky a mapa kde se můžete střílet hlava nehlava. Ale stejně si musíte říct, sakra co to je! A to hlavně pokud jste hráli naprosto bravůrní Titanfall 2.

Ona odpověď je vlastně naprosto jednoduchá. Poté co jsem dohrál příběhovou kampaň jsem se dostal snad k nejdelším titulkům, které jsem v rámci celého zábavního průmyslu viděl. A nešlo si nevšimnout toho, že Infinity Ward, byť jsou u hry podepsaní, za ní jako za celkem úplně nestojí. V titulcích totiž figurovalo i studio Treyarch, stojící za loňským paskvilem, a High Moon Studios. Abych se k této problematice již nemusel vracet, tak si to nejlepší ze hry, necháme až na konec naší recenze a podíváme se tedy na zoubek, tomu co vám na hře úplně vonět nebude. Byť vlastně na tom hra měla původně stát, multiplayer.

Multiplayer byl, je a prakticky vždycky bude, stěžejním prvkem celé série, alespoň od dob druhého dílu. Jenže když jsem se do hry více hráčů dostal, byl jsem poměrně zmaten. Připadal jsem si jako bych byl opět v Black Ops 3. Avšak jediné co se změnilo jsou zbraně a speciální ability. Proč? Je to jednoduché. I zde se hra dočkala různých tříd vojáků, kteří disponují svými unikátními schopnostmi, tedy ultimátními zbraněmi. Tedy stejně jako v BO3. V podstatě vše zůstalo stejné jako v BO3. A po shlédnutí celých titulků hry, mi to došlo. Vždyť je to jen reskinované a budiž velmi dobře dooptimalizované Black Ops 3. Za multiplayerem totiž stojí stejní lidé jako loni, tedy studio Treyarch. Jenže já chtěl výtvor studia Infinity Ward, za níž jsem dal své peníze. Tak proč jsem sakra dostal opět něco, na co jsem před tím nadával. Nakonec jsem se s tímto přístupem smířil, přeci jen byť je multilplayerová složka téměř totožná, tak je alespoň funkční. Jen ten matchmaking neumí moc dobře vybírat proti hráče a spoluhráče. Pokud já sem na prvním levelu je běžné hrát s podobnými hráči, ale hra vás namíchá i s hráči, kteří již stihli dosáhnout úrovní od 60 do 80 a to si pak upřímně řečeno moc dobře nezahrajete. Nezbývá vám tak nic jiného, než skousnout tu první vlnu útlaku ze strany jiných hráčů na vyšším levlu a zkrátka levlovat jak jen to jde, i přes to nepříznivé score v K/D.

Podobně jako multiplayer je na tom i zombie mod, kterému jsem za celou jeho existenci nemohl přijít na chuť. I zde se nějakých zásadních změn nedočkáte. Dostanete přesně to, co jste dostali opět v Black Ops 3. Jen trochu v jiných kulisách a s jinými postavami. Ale opět nejde o nic jiného, než o jakousi variaci režimu Horda, kterou jsem zkrátka letos viděl v mnohem lepším a to v případě Gears of War 4, s kterým se dle mého názoru, Call of Duty zkrátka měřit nemůže. A ani gadgety v podobě karet, které vám zapůjčí unikátní schopnosti, mě u tohoto režimu moc dlouho neudrželi. Navíc za tímto režimem stojí převážně ono třetí studio zmíněné o dva odstavce výše, tedy High Moon Studios. Tak si říkám, proč jsou vlastně na hře podepsání u krabičky jen Infinity Ward.

Jim jednoduše patří myšlenka celé hry, její zasazení a podobně. Včetně technické stránky věci a optimalizace, která se jim povedla na jedničku. Takže se podíváme nyní podíváme na korunní klenot letošního dílu CoD, kterým je jednoznačně singleplayerová kampaň. Která tu rozhodně nehraje žádné druhé housle a jenž je svým zpracováním nejlepší za posledních 5 let v historii Call of Duty. Navíc právě tento režim přichází s nejvíce novinkami v rámci celé série a je mi líto, že zrovna jedna z těch nejzásadnějších se nedostala i do hry více hráčů.

Letošní příběh je třemi slovy pravé nefalšované sci-fi. Byť se tak dali pokládat i poslední dva předešlé díly, tak zde je to dovedeno do absolutního stavu daného výrazu. A kupodivu to funguje na jedničku. Příběh je zasazen pochopitelně do budoucnosti, kdy lidstvo si nevystačuje jen s naší nebohou planetou Zemí. Došlo tak ke kolonizaci celé sluneční soustavy, kde jednou z největších základen je základna na Marsu. Z Marsu však vzejde frakce, která se rozhodne skoncovat s lidskou společností a vládou, která je řízena ze Země. Novou frakci vede admirál Koth, jenž vyvine zcela novou ničivou zbraň s níž se rozhodne ukončit vládu Země. Vše začne útokem na přehlídce v Ženevě, kde se i setkáváme poprvé s postavou plukovníka Reyese. To je postava do jejíž kůže se v rámci příběhové kampaně vcítíme. Reyes se po útoku na Ženevu stává novým kapitánem lodi Retribution, jelikož je nejvyšším důstojníkem na lodi, který přežije útok. Události v Ženevě uvedou do chodu řadu událostí, které mají na příběh celé hry zásadní vliv. Celá kampaň obsahuje řadu velkolepých momentů, které vám zaručeně utkví v paměti. Nehledě na to, že postavy, včetně roboto Ethana, se vám rychle dostanou pod kůži a lehce se s nimi dokážete sžít. Celé vyprávění příběhu pak klade důraz na spoustu emotivních momentů, na kontrast života a smrti. Ukazuje hodnoty lidské oběti. To vše v příběhové kampani najdete a jedná se o stěžejní prvky celého příběhu, který vás dokáže do sebe vtáhnout. Pokud to pak celé ucelíte naprosto skvěle natočenými cut-scénami, máte zde opravdu parádní akční scifí jízdu v pravém slova smyslu. Za cut-scény je pak třeba poděkovat vyhlášenému studiu Blur.

Více z děje nemá smysl prozrazovat. Obzvláště, když je to něco, co vás u hry zaručeně dostane. Tak proč vás o to připravovat a nějaké recenzi. Tohle ani nelze popsat, to je třeba zahrát. Kromě hlavní dějové linky se pak ve hře dočkáte i vedlejších linek, které dělat nemusíte, ale rozhodně je není od věci hrát. Jde o mise, které se soustředí na největší novinku série a to jsou vesmírné souboje ve hvězdných stíhačkách, zde jednoduše nazvané Jackal. Mise se pak dělí na čisté útoky ve stíhačkách Jackal a na sabotáže nepřátelských křižníků. Všechny vedlejší mise byly velmi dobře zpracované a rozhodně nepůsobí stereotypně a to hlavně díky rozlišným prostředím a úkolům v nich. Proto mě mrzí, že souboje v Šakalech se nedostaly i do hry více hráčů, kde by byly rozhodně tím nejsvěžejším prvkem. Ale nestalo se tak a zatraceně mě to mrzí. Když to vezmeme kolem a kolem tak odehrátí příběhové linky vám zabere od 6 do 8 hodin v závislosti na zvolené obtížnosti a plnění vedlejších misí. Což je asi standart délky kampaně každého CoD. Ale hlavně jde opět o velmi povedenou akční jízdu, nyní protkanou spoustou zajímavých i emotivních momentů. Pokud tedy patříte, jako já, do řady hráčů, které mají rádi kampaně v CoD, pak tohle rozhodně musíte zkusit. Tohle je masterpiece mezi kampaněmi novodobých Call of Duty.

Celkové zhodnocení

Call of Duty: Infinite Warfare je hrou na níž bylo nahlíženo velmi negativně, ale ono negativum si úplně nezaslouží. Přináší nejlépe zpracovanou příběhovou kampaň, které se objevila za posledních 5 let v sérii Call of Duty, ale na druhou stranu nepřináší nic nového do stěžejní části celé hry a tou je multiplayer, neúchvátí ale ani neurazí. A nic nového pod sluncem není ani Zombie mod. Vše je letos akorát funkční a případě kampaně technicky dobře zpracované. Je tu vidět obrovský kontrast mezi všemi herními režimy, což není úplně ideální, ale pokud se vám líbilo Black Ops 3, tak s tímto počinem si jen polepšíte a to dost.

Hodnocení: 7/10