A je to tady. Pokračování velmi úspěšné MMO FPS RPG hry Destiny se před necelými dvěma týdny dostalo na pevné disky našich konzolí a právě nadešel ten správný čas na posouzení, zda Destiny 2 obstálo u nás hráčů kritiků.

Pokud se na chvilku podíváme zpátky do minulosti, tak je třeba si říct, že původní Destiny mělo úžasný start. Vyšlo 9. září 2014 a Bungie udává, že do obchodů po celém světě bylo vysláno Destiny za zhruba 500 milionů USD. Dne 4. listopadu pak Eric Hirshberg (CEO Activisionu) uvedl, že Destiny se může pyšnit 9.5 miliony unikátních registrovaných hráčů.

Start to byl tedy snový. Avšak tuto novou IP od Bungie trápila jiná věc. Byl jím obsah. Hra to byla velká, graficky krásná, s prakticky neomezeným rozpočtem. Jen ten příběh nikde nebyl vidět. A tam, kde u takové hry není příběh, tedy pomyslný oslí můstek, tak není ani obsah a ani zábava. Destiny pomalu klopýtala o své budoucí datadisky, které se jmenovaly The Dark Below, House of Wolfes, The Taken King a Rise of Iron. Ano, ty přinesly tolik kýžený obsah do původní hry, bohužel byly vydány na pospas finanční politice Activisionu. Nicméně, původní Destiny byla naštěstí velmi kvalitní hra a hráči byli ochotni platit nesmyslné částky za herní rozšíření (hlásím se mezi ně), že komunita hru neopustila a tak se všichni společně můžeme těšit na nová dobrodružství.

A abych už zanechal řečí a nezahrnoval vás nudným balastem, je na čase si říct, že hra Destiny 2 je o hodně větší, v něčem lepší a pokud někdy rozdělovala herní komunitu na skutečné dva nesmiřitelné tábory, tak tady se jí to daří ještě víc.

Prokletím nadaných, neboli výjimečných lidí, kteří udělali něco skvělého a velkého, v našem případě vývojářů, je to, že ne každému se podaří překročit vlastní stín. Pro studio Bungie stále zůstává série HALO jejich vlastním „Magnum Opus“, tedy vrcholným dílem. Nicméně už teď za sebe mohu říct, žez Destiny se pomalu ale jistě stává nový adept na možné vrcholné dílo tohoto amerického studia.

Příběh Destiny 2 nás zavádí do období, kdy rasa Cabal celkovým frontálním útokem udeří na poslední lidmi obývané město s příznačným názvem Last City. Ocitáte se v kůži nemluvného Guardiana, tedy strážce lidu, který je prakticky nesmrtelný díky takzvanému Lightu a rovnou se zapojujete do bojů o město. Doufám, že nevyzradím příliš velké tajemství, když řeknu, že hra otevírá své dveře tam, kde vy ztrácíte svůj Light.

Hráli jste-li původní hru tak jistě víte, že ještě než se pustíte do nového dobrodružství, tak na začátku máte možnost vytvořit si vlastní postavu. Můžete si vybírat z následujících „tříd“, jakými jsou Titan, Warlock nebo Hunter. Pokud však máte už nějaký vztah k postavě z prvního dílu, tak je možno si postavu převést.

Je ale jedno, zda vytvoříte charakter nový, nebo si převedete původní, jelikož vše je jen kosmetického rázu. Jakmile si vyberete svou třídu, je na řadě úprava postavy. Muž, žena či robot, to už dnes představuje standard při tvorbě vašeho alter ega stejně tak, jako je tomu u nastavení vlasů, barvy pleti a očí. Jakmile máte postavu vytvořenou, vaší cestě za poznáním už nic nebrání.

Pokud jste hráli první díl, tak vám hra během asi necelé minutky pomocí skic celkem pěkně ukáže, na jakých místech jste tvrdě bojovali a dokonce koho jste měli po boku jako svého přítele z friendlistu. Musím uznat, že takováto blbinka mě mile překvapila a opět utvrdila v tom, že Bungie jednoduše ví, na jakou notu vám má zahrát, aby si udržela vaši pozornost.

Jestliže jste někdy v minulosti hráli sérii HALO, tak určitě víte, že jednu z hlavních rolí zde sehrála orchestrální epická hudba. Té se vám v Destiny 2 dostane až až. Orchestrální hudba má totiž za následek to, že dokáže výborně podkreslit právě znázorněnou scénu a dodat ji neskutečný náboj spolu s husí kůží po těle. Přesně takový pocit jsem měl já, když jsem se pomalu škrábal na vysoká pohoří hned v úvodní části hry.

Jenže takováhle atmosféra by nevyzněla na sto procent, kdyby ji k tomu nesekundovaly krásné grafické efekty. Zde musím vývojáře pokárat a pochválit zároveň. Pochválit je chci za to, že grafická stránky hry a její level design je opět na vysoké úrovni. Hra doslova oplývá efekty, a má silně nakročeno k tomu, aby vám pomocí HDR vypálila do očí díru, ale z nepochopitelných důvodů tato podpora hře stále chybí, byť měla být součástí hry při vydání. Už původní Destiny bylo krásné, ale druhý díl to hlavně s efekty dotahuje ještě dál.

Avšak nedokážu pochopit to, že vývojáři z nepochopitelných důvodů nechali konzolovou verzi uzamčenou na 30 snímků za vteřinu. Myslím si, že současné konzole by v pohodě zvládly aktuální grafické nastavení s kvalitními 60 FPS. Ale to se jedná jen o můj osobní názor, ale minimálně hra pro více hráčů by si takovýhle benefit zasloužila.

Co se týče toho, jak jsou jednotlivé světy, či úrovně vymodelovány, tak jsem byl ohromen, jakým způsobem se svět Destiny zvětšil. Nyní máme k dispozici zcela nové lokace jako třeba Titan, který je měsícem planety Saturn a zároveň druhým největším měsícem v celé planetární soustavě. Potom je tu IO, jeden z měsíců planety Jupiter, který je tvořen převážně sopkami a je tak nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Také se podíváme na Zemi, respektive do její evropské části, která je nyní prakticky mrtvá. Další novou a zajímavou lokací je pak planetka Nessus.

Jak už jsem zmínil výše, nové lokace jsou větší a případné úkoly, které zde plníte, jsou oproti původní hře delší, zábavnější a také nemáte ten divný pocit z repetetivnosti. Nicméně se nemůžu zbavit pocitu, že přes všechen lesk a novotu jsem tohle už někde viděl.

Znáte takové to „Dája-vu“? Destiny 2 totiž chybí něco, čím by se odlišilo od jedničky. Prakticky stejné in-game menu, stejný HUD s minimálními změnami, žádní noví nepřátelé a stále ten stejný koncept hry dávají tušit, že tohle není regulérní pokračování. Dámy a pánové, studio Bungie s vydavatelem Activison nám předhodili regulérní Destiny ve verzi 1.5. Přitom vývojářům hrálo vše do karet. Mají za sebou velkou fanouškovskou základnu a to i přesto, že Destiny jedna je novou značkou na trhu. Mají zkušenosti z již zmíněné ságy HALO. Vytvořili opět neuvěřitelný vesmír s precizností jim vlastní. A výmluvy, že Destiny nemá za sebou žádný LORE, tedy hluboký příběh jednotlivých postav, je taky pouze výmluvou, protože my, zainteresovaní hráči moc dobře víme, že za těmi Grimoire kartami, které z nepochopitelných důvodů Bungie nedokáže dostat do hry, se ten příběh skrývá.

Destiny 2 nezačíná špatně. Ne, on začíná přímo epicky, ale všechny události, které se ve hře stanou, jsou příliš rychlé na to, abyste si užili její základní mechaniky. Jako by hra říkala něco v tom smyslu, že vaše postava musí být co nejrychleji na nejvyšším levelu.

Hra opět využívá stejného mechanismu jako původní díl. Vámi ovládaný Guardian postupuje až na nejvyšší úroveň č. 20, kam byste se měli dostat po dohrání příběhové části hry. Od této chvíle vás už zajímá jen tzv. Power, tedy obdoba Lightu. Ten se vám počítá z průměru vaší zbroje, kterou máte aktuálně na sobě. Při psaní této recenze byl strop na Power v hodnotě 300. V tu ránu je však pryč zajímavý příběh. Opět se vám derou na mysl nezodpovězené otázky a po zhruba 6 hodinách hraní hlavní linky máte pocit, že si zasloužíte za svých 1.800,- Kč víc. A máte pravdu, zasloužíte. Hra se totiž v tuto chvílí překlápí na jeden velký a nekončící hon na „loot“, tedy na předměty neboli na kořist. Čím lepší „loot“, tím lepší vybavení a tím rychleji dosažená meta 300.

Pojďme ale raději dál a podívejme se na to, co nás po dokončení hlavní dějové linky čeká. Pokud jsem výše v článku zmínil to, že hra je věší, tak to jsem nelhal. Opravdu Destiny 2, co se týče úkolů, velmi nabobtnalo. Takže po dohrání na nás čekají Striky, tedy těžší mise pro tři hráče. Strike zpravidla trvá kolem 20 minut a celý průchod je zakončen soubojem s bossem, ze kterého by vám měl padnout zajímavý loot. Dále Nightfall, což je těžší Strike a rovněž pro tři hráče, který je navíc omezen časovým limitem a pak je tu konečná fáze hry a to nejtěžší, co vás může potkat, tedy Raid, který je stejně jako v minulém díle pro šest hráčů. A z Raidu by Vám mělo padat pro tuto chvíli ten nejlepší loot, který můžete získat.

Co se týče novinek oproti předchozímu dílu, tak pro Nightfall a Raid studio Bungie vyvinulo takzvaný Guided Game system, tedy systém podobný klasickému matchmakingu z ostatních her, avšak nyní se stále nachází ve stádiu bety a abych byl upřímný, na spojení s ostatními hráči (ti musejí být alespoň dva z jednoho klanu), jsem čekal 15 minut. Každopádně tato featurka si klade za úkol spojit vás samotné s ostatními hráči, kteří by měli být velmi ochotní provést vás jedním z těchto módů a dokonce by neměli být hrubí, pokud se vám nebude dařit. Pokud si myslíte, že si dělám srandu, tak hráči, kteří skrze Guided Game system hledají ostatní hráče, musí souhlasit s podobnými podmínkami. Tedy že nebudou vulgární, že se nebudou navzájem urážet, nebo že nebudou urážet méně zdatné hráče a zajistí jim tak kvalitní herní zážitek.

Pokud však nemáte náladu na tyto tři hlavní pilíře hry, pak jsou tu jako v prvním díle Patroly, tedy jednotlivé mise, za které získáváte různé menší bonusy. Nově se do hry dostaly také Adventures, což jsou jednotlivé úkoly pro hlavní postavy hry nebo Questy, což je prakticky to samé a u obojího dostanete určitou odměnu. Do Destiny 2 si opět našly cestu Public Eventy. Určitě víte, že to jsou veřejné události, které se stanou v určitou dobu na určitém místě, nově jsou však vidět na mapě a jdou mnohem lépe sledovat, dokonce je zde i odpočet času, který vám říká, kdy tento Public Event začne. Jako bonus jsou po světech v Destiny 2 poschovávány různé truhly a ty, které obsahují nejvzácnější kořist jsou pak uschovány v jeskyních, které se zde nazývají Lost Sectors. 

Samozřejmostí je v Destiny 2 multiplayer. Ten doznal určitých změn a oproti prvnímu Destiny je počet hráčů ve všech MP módech stejný, tedy 4 vs 4. To má za následek to, že je hra více vyrovnanější, týmovější a taktičtější, tedy přesně taková, jakou ji Bungie chtělo mít. Z osobních zkušeností musím říct, že ve formátu 4 vs 4 se zde hraje skutečně lépe, hra není tolik chaotická, rychlá a vše je o týmovém přístupu jednotlivých hráčů. Ano, zde asi možná bude několik osamělých vlků volat po návratu původního nastavení, ale v globálu si myslím, že jde o dobrou volbu ze strany vývojářů. A líbí se mi i to, jak si pohráli s ovládáním jako takovým. I když hra jede ve stejném počtu snímků za vteřinu jako její předchůdce, tak mám pocit, že se mi mnohem ladněji ovládá, že není taková těžkopádná.

Nicméně, co se týče MP módů, tak jsou k dispozici například klasický team deathmatch, tedy Clash nebo můj oblíbený Control, což je Destiny obdoba pro domination. Pak je tu mnohem tvrdší Survival, ve kterém má váš tým jen omezený počet životů na kolo. Posledním módem, který je pro tuto chvíli k dispozici je Countdown. Countdown nemám rád. Opravdu ne, jelikož původní variací je Search and Destroy a tenhle mód hrát byl pro mě vždy za trest. Jedná se o typ hry, kdy jedna strana musí a teď použiji slang z Counter-Striku, plantnout bombu a ta druhá ji musí zneškodnit. Jenže tenhle mód se mi pro Destiny vůbec nelíbí. Podle mě zde nemá uplatnění, ani logický smysl. Celý vtip je totiž v tom, že máte prakticky jen jeden život na kolo. Pokud vás někdo sundá, tak se horko těžko dostanete na nohy, i když vás mohou kolegové oživit. Nicméně Countdown si bere omezený počet životů, stejně tak, jak tomu je v módu Survival a tak se nemůžete spolu s parťáky oživovat donekonečna.

Pokud se podíváme do budoucna, tak tímto rychlým výčtem herních typů hry pro více hráčů Destiny určitě nekončí. Chystají se do ní třeba Trials of Nine a ostřílení mazáci jistě již vyhlíží nové Iron Banner, kde statistika vašeho vybavení hraje velkou roli oproti výše zmíněným módům, kde se právě ony statistiky mažou a každý má tak šanci na úspěch. Ale, pouze v Iron Banner se láme chleba a vynikají ti nejlepší z nejlepších…

Abych řekl pravdu, hodnotit u her od Bungie gameplay, je jako chodit se dřívím do lesa. Ta hra se hraje skvěle a patří mezi tu pomyslnou špičku ledovce, kdy vezmete do ruky ovladač, a za pár minut se vám hra dostane do krve. O nějakém zasekávání, problémech s mířením nebo s manipulací s postavou nemůže být ani řeč.

Celkové zhodnocení

Co říci závěrem? Kluci a holky z Bungie poslouchali hlasy hráčů, ale poslouchali je asi jen napůl. Ano, hra obsahuje více příběhu, ale tak rychle ho opustila, že zůstali opět jen otázky. Tou mou největší je, kde jsou ti lidé, které jako Guardian chráním? Chci vidět prchat obyčejný lid od nitra Last City, abych mohl naplno použít svůj patos o ochraně lidstva a ne potkat na ulici dva usedlíky, kteří mi pogratulují k dobré práci. A ano, hra je větší než první díl, bohužel si všechny své trumfy vyloží velmi rychle, takže nešikovně otevřeně proklamuje, že je hrou extrémně orientovanou na Loot. Hře bohužel chybí i větší rozmanitost, kde bych si představoval, že vývojáři do hry přidají třeba hrátky s nulovou gravitací nebo třeba adrenalinem napěchované akční pasáže, třeba i nějaké „quick time eventy“, které by se sem výborně hodily. Destiny 2 je dvojkou jen díky názvu. Kdyby tohle vyšlo v nějaké verzi pod názvem Destiny: Universe, asi by se nikdo nedivil. Druhý díl je tak hlavně povinností pro milovníky prvního Destiny. Přináší obsah, nové úkoly, nové featurky, nové postavy a nová dobrodružství. V zásadě ale nepřináší výrazně nic nového. Destiny stojí zato hrát a pokud máte stálou partu kamarádů, jedná se o hru, u které vydržíte hodně dlouho. Bohužel cenová politika vydavatele je zatraceně tvrdá.

Hodnocení: 7/10