Jsou to již 4 roky, co Corvo Attano, osobní strážce císařovny Jessamine Caldwin zatočil se zrádci a zachránil mladou Emily, dceru císařovny. To je již dlouhá a dostatečná doba na trochu toho vystřízlivění a nahlédnutí na kvality prvního dílu Dishonored trochu objektivnějším okem. Když hra vyšla, tak si získala skoro okamžitě zástupy fanoušků. Ono aby také ne. Mix stealthu i krvavé akce, si spolu s inspirací sériemi Thief a Bioshock doslova koledoval o úspěch. Ten také nastal a to po právu. Vývojáři ze studia Arcane jsou tu nyní zpátky a pokusí se ve svém započatém díle pokročit. Následující řádky tak budou určeny spíš pro začínající hráče, my ostřílenější asi tak trochu tušíme, že i Dishonored 2 budou opět solidní zábavou. Začneme ale pěkně od začátku, resp. od konce.

Konec předchozího dílu byl přímo ovlivněn tím, jak jste celou hru hráli. Hra měla konce tři a pro pochopení začátku Dishonored 2 je potřeba si uvědomit, že vývojáři navazují na ten dobrý konec. Ten, ve kterém Emily přežila, usedla po své mrtvé matce na trůn, její poddaní jsou touto skutečností doslova unešení, oslavy nekončí a aby toho štěstí nebylo málo, mor, který sužuje celé město Dunwall, kde se hra odehrávala, je zažehnám. Uběhlo 15 let a království mladé císařovny Emily je na svém vrcholu. Bohatne, prosperuje, ale ani tahle idylka neplatí pro všechny. Tak minimálně Emily není ze svého zaměstnání zrovna nadšená. Jako každá mladá dívka má trochu jiné představy o životě, než jedno nudné zasedání za druhým. Ani Corvo není zrovna v klidu, roky míru trochu otupily jeho divokou povahu a ke všemu se objeví jiný, daleko závažnější problém. Někdo vraždí nepřátele koruny a snaží se, aby to lidé chápali jako snahu trůnu o odstranění nepohodlných lidí. Blíží se ale 15. výročí od smrti císařovny Jessamine. A právě tento den si vybere Delilah, která sama sebe označí za sestru bývalé císařovny, díky tomu si nárokuje trůn a pokud by s tím někdo měl problém, neváhá ho změnit v kámen.

Úvod Dishonored 2 jede na plný plyn. Ani se člověk nerozkouká, hra mu jen v kostce nastíní hlavní obrysy příběhu a je tu první, nejdůležitější rozhodnutí celé hry. Výběr postavy. Můžete hrát buď za starého známého Corva, nebo za novou postavu, Emily. Tohle rozhodnutí si je potřeba dobře rozmyslet, druhá postava skončí jak Han Solo a nikde v průběhu hry už si za ní nezahrajete. Jakoby vývojáři hned na začátku chtěli dát najevo, o čem hlavně Dishonored 2 je. O rozhodování, o možnostech, o volnosti. Tam kde si jiné hry vystačí z pár mechanikami, tam Dishonored 2 nechá čistě na hráči, jak si chce hru vychutnat. Buď se vydá cestou stínů a nepřátelé se často ani nedozví, kdo byl ten poslední hlas, který v životě slyšeli, nebo se naopak vydá na cestu krve a nepřátelé ten hlas, který uslyší jako poslední v životě, uslyší z pěkné dálky a pěkně nahlas. Hra jde dokonce tak daleko, že vás postaví i před rozhodnutí, jestli chcete používat magické schopnosti, nebo se jich úplně vzdát a používat jen zbraně.

Hned na začátku vám ale ušetřím trochu toho bolení hlavy. Je defacto jedno, jakou postavu zvolíte. Nemusíte se bát, že by vám tak něco ve hře uteklo, nebo se odehrálo jinak. To, jak hra skončí, není výběrem postavy ani trochu ovlivněno. Maximálně tam uvidíte trochu jiné modely pistole a kuše, Emily používá klasický dalekohled, kdežto Corvo ho má zabudovaný přímo ve své masce a trochu odlišností je v rozhovorech, ale jde jen o kosmetické záležitosti. Děj, postavy, které potkáte a rozhodnutí, která budete muset dělat, jsou pro obě postavy úplně stejná.

Takže postavu máme vybranou (v mém případě to byla Emily) a je na čase vrhnout se do příběhu. Ten se v Dishonored 2 odehrává převážně v městě Karnaca. To je rozděleno na několik částí a každá z devíti kapitol hry vás přivede do jiné z nich. Ač by si člověk řekl, že si hra přímo říká o nálepku „open world“, autoři naštěstí udrželi nervy na uzdě a nic takového do Dishonored 2 nevyužili. Možná nás tak připravili o nespočet skvělých miniher jako lov krys v kanálech, závody po střechách proti časům jiných hráčů, nebo oblíbené sbírání ptačích pírek. Zapomněl jsem na lezení na věže? Místo toho nám servírují sice jednodušší, ale výborně napsaný příběh, který si udrží tempo až do konce hry. Scénář jednotlivých kapitol bývá veskrze podobný. Po krátkém briefingu a označení dalšího cíle jste přepraveni na pevninu (váš hlavní štáb je na lodi, kotvící na volném moři u Karnacy), vaším úkolem je cíl zneškodnit a před jeho smrtí ještě odhalit, kdo je další na řadě. Zdá se to jednoduché, skoro až stereotypní, ale ono to funguje dokonale. Cíl je sice jen jeden, ale cest k němu nespočetně. Je to někdy skoro až detektivní práce, ale postupně při procházení městem odhalíte důležitá vodítka, která vám buď přímo pomohou, nebo vám dají možnost vyřešit odstranění cíle jinak.

Vždy tak máte dvě volby. Buď předem určený cíl bez váhání zlikvidujete, nebo ho odstraníte jiným způsobem. Nechci dávat konkrétní příklady a prozrazovat tak děj, ale tou informací, kterou si máte z posledních řádků odnést je to, že splnit misi můžete vždy i tak, že cíl přežije. Kromě toho máte v každé kapitole i několik vedlejších úkolů, které sice nijak neovlivní děj, ale jsou často odměněni ať už penězi, prohloubením znalostí příběhu, nebo nějakým tím achievmentem, či trofejí, to už záleží na tom, na jaké platformě hrajete.

Někde výše jsem psal, že jsem si jako hlavní postavu vybral Emily a tomu jsem pak musel i podřídit styl hraní. Křehká dívka jako ona si přímo říká o kradmý pohyb a snahu nebýt až tak na očích. Ne že by si nedokázala poradit, ale přece jen, mě osobně asi k sérii Dishonored víc sedí stealth hraní. K tomu je dle mého názoru hra přímo stvořená. Nechybí zde možnost vykukování zpoza rohů, dívání se skrz klíčové dírky. Nepřátele jde nalákat na zvuk vrhaných předmětů, nebo i prostého seknutí mečem do zdi, a pokud se tento nebožák rozhodne jít na průzkum, končí většinou v pevném Emiliině objetí a zastavením přívodu krve do mozku. Hned se ale sluší vyzdvihnout umělou inteligenci nepřátel, která je zde na poměrně vysoké úrovni. Oči mají jako ostřížové, nos jak lovečtí psi. Umí spolupracovat, dokážou si vás oběhnout a obklíčit. Naštěstí ale nemají zrovna výdrž a pokuď se jim ztratíte z dohledu, pátrání po nějaké chvíli nechají být. Svou inteligenci mají ale i obyčejní civilisté. Je potřeba s nimi počítat, nevyplácí se tak před nimi podřezávat krky jiným, nedoporučuji ani vykrádání jejich krámků. Civil je totiž srab a místo vlastních pěstí používá spíš hlasivky a pomoc hledá u ozbrojených hlídek. Ale šmejdění po ulicích, domech a prolézání každého koutku se vyplatí. Nejenom že najdete plno pokladů, ale hra je doslova nacpaná tunami textu a jeho čtení se vyplatí, získáte tak plno malých informací, ale právě jejich znalost pak odhalí velkolepost, s jakou je svět Dishonored funkční.

Arzenál zbraní a schopností se od posledního dílu rozrostl. Stále je rozdělen na dvě hlavní kategorie. Zbraně a magické schopnosti. Pravá ruka je vždy vyčleněna meči, ale v levé už je větší výběr. Kuše může střílet několik druhů munice, od zápalných a uspávacích šípů až po takové specialitky, jako jsou páchnoucí projektily, které nepřátele donutí k rychlému ústupu. Nechybí ani granát, nášlapné miny a nesmíme zapomenout ani na starou dobrou pistoli. Náboje i ostatní věci si jde dokoupit na černém trhu, kde vám za nějaký ten obnos i cokoliv vylepší, pokud k tomu najdete návod. Kdo má rád trochu toho mystéria, tak ten jistě ocení magické schopnosti obou hlavních postav. Trochu zklamání je, že Corvo má skoro stejné schopnosti jako v minulém díle. Bude tak používat Blink na rychlou teleportaci, ovládat mysl nepřátel a vrací se i hejno krys. Emily má z mého pohledu trochu zajímavější, nebo minimálně méně okoukané schopnosti. Alternativou ke Corvovu Blinku je Far Reach, kde se dokáže rychle přemístit z místa na místo, společně s Corvem mají oba Dark Vision, kde pomocí krátkých pulsů odhalí rozmístění nepřátel a to i skrz zdi, umí vyvolat svého paranormálního dvojníka a mezi ty zajímavější pak jistě patří i Domino. Touto schopností umí Emily spoutat osudy několika jiných postav a cokoliv se pak stane jedné, postihne i tu druhou. Ideální na likvidaci několika cílu najednou, nebo na ušetření několika uspávacích šipek. Kromě toho pak mají obě postavy ještě další společné schopnosti, ale mezi ně již patří jen klasické vylepšování zdraví, rychlosti atd.

Každá schopnost se dá pomocí Run vylepšovat a s každým dalším vylepšením se může i chování schopnosti dramaticky změnit. Například Far Reach tak nemusí sloužit jen k přesunu z místa na místo, ale můžete pomocí něj i přitahovat předměty a později i nepřátele. Domino pak ve vylepšeném stavu dokáže spojit až 4 nepřátele najednou, vyvolaní dvojníci pak zase získají schopnost i samostatně vraždit, nebo si s jedním z dvojníků můžete vyměnit místo. Runy se dají najít různě v každé kapitole, stejně tak budete nacházet i amulety, známé z prvního dílu. Ty pak slouží jako takové perky, vylepší, nebo někdy i zhorší nějakou vaši schopnost. Novinkou v Dishonored 2 je ale možnost si tyto amulety přímo vyrábět. Postup je jednoduchý. Každý nalezený amulet se dá zničit a díky tomu se tak naučíte znovu vyrobit identický amulet se stejnou vlastností. Vtip je ale v tom, že časem se naučíte vyrábět i amulety, do kterých můžete umístit až čtyři magické vlastnosti a radikálně vám to tak ušetří místo na krku, kam si těchto amuletů můžete pověsit jen omezeny počet. Ale pozor. Čím více vlastností do amuletu umístíte, tím vetší je šance, že vyrobený amulet bude proklet a některá z vlastností v něm vám něčím ublíží.

Stejně jako první díl i pokračování má několik konců a málokterá hra vás doslova prosí, abyste si jí zahráli ještě jednou. To jak hra skončí je čistě ve vašich rukách. Pokud budete zabíjet každého na potkání, hra skončí špatně, pokud naopak při své cestě za svržením vlády Delilah budete postupovat mírumilovně a nepřátele pouze omráčíte, budete odměněni tím pozitivnějším koncem. Rozhodně se ale vyplatí zahrát si hru s odstupem času ještě jednou, minimálně já budu tím, kdo se do Karnacy s Corvem podívá ještě jednou.

Jestli v nečem Dishonored 2 exceluje, pak je to rozhodně level design. To s jakou pečlivostí a hlavně logikou je každá kapitola vymyšlena mě často nechávalo v němém úžasu. Každá ulička má svůj smysl, do plno domů se dá vstoupit a hledat tak další a další cesty. Přístav brzy vystřídají chudinské čtvrtě a ty zas nádherné, bohatstvím oplývající paláce. Vrcholem je pak sedmá kapitola. V ní dostanete možnost prolínat dvě časové roviny a bez okolků řeknu, že právě tuto část hry považuji za vrchol designu tohoto roku napříč všemi hrami, které jsem letos hrál.

Kdo tak nějak čte a zná moje recenze, ví, že si grafiku a technickou stránku hry nechávám až naposled. Dishonored 2 používá nový engine, nese název Void a ... no prostě technicky to není ono. Recenzovaná verze pro Xbox One měla co dělat, aby si udržela 30fps nemluvě o nižším rozlišení. Časem jsem si na to zvykl, ale byly momenty, které už prostě přejít mávnutím ruky nešly a kazily dojem z hraní. Technickou nedokonalost a občasné problémy ale zadupe do země nádherná stylizace a celková skoro až umělecká stránka celé hry. Společně s výbornou hudbou je tak Dishonored 2 krásná na pohled i ucho. (Pozn.red.: Hru jsme hráli i na novějším modelu Xbox One S, kde byl framerate stabilnější, než na původní, kde byla hra recenzována.)

Celkové zhodnocení

Začali jsme od konce a na konec jsme se i dostali. Kdo dočetl až sem asi tuší, že Dishonored 2 je mimořádné dílo. Málokdy se objeví hra, kterou hltám od začátku do konce, ale v tomto případě se to povedlo na jedničku. Hra vám dá neuvěřitelnou volnost a možnost vybrat si, jak jí chcete hrát, k tomu solidně napsaný příběh a charaktery, se kterými se rychle sblížíte. Kdo se nepožene hned do konce, klidně stráví v uličkách Karnacy přes 20 hodin, stejně jako já. A hlavně, druhý díl je lepší jak první. Dočkáme se nakonec trilogie? Pevně v to doufám.

Hodnocení: 9/10