Dishonored: Definitive Edition - Recenze

 

Když roku 2012 Bethesda vydala hru Dishonored, nikdo tehdy nevěděl, co má od hry očekávat. Hra svým zpracováním velice nápadně připomínala jiný titul, který již svá léta měl nenávratně za sebou. Tou hrou byl legendární Thief, který v sobě mísil prvky nadpřirozena, stealthu, RPG a akce. Dishonored šlo přesně v jeho stopách, i když si vše vykládalo po svém. Jak plynul čas a recenze se k tomuto titulu kupili bylo jasno. Hra se stala hitem a já jsem tehdy byl u toho. Ano, hra mě opravdu dostala a to nejen výtečně napsaným dějem, ale hlavně skvěle vybalancovanou hratelností. Dokonce hra tehdy vyšla na všech platformách s českou lokalizací, což jí dozajista značně pomohlo. Bethesda měla jistě z úspěchu radost, jinak by neplánovala na příští rok pokračování Dishonored II. A právě toto pokračování doprovází také remaster pro současné konzole Xbox One a Playstation 4, Dishonored: Definitive Edition. Tato verze hry v sobě ukrývá nejen vylepšené grafické zpracování a plynulejší chod, ale také kompletní výčet všech vydaných DLC.

Musím říct, že právě na tuto hru v remasterované podobě jsem se velmi těšil, už jen z toho důvodu, že jsem u původní hry strávil desítky hodin. A co může být lepšího, než klenot ve svém žánru v té nejvybroušenější podobě. Po spuštění hry mnou projela vlna nostalgie. Člověk si říká, nostalgie u tři roky staré hry? Ano, je to tak, a ničím jiným bych to popsat nedokázal. I když nutno uznat, že jisté zklamání jsem pocítil. Definitivní edice Dishonored neobsahuje českou lokalizaci, což mě opravdu zamrzelo. Jenže život jde dál, jak se říká. Angličtinou přeci jen na určité úrovni komunikovat dokážu a spoustu dialogů mám ještě v paměti, i když se jednalo o pouhé střípky. Ty však výtečným způsobem doplňovaly skládačku. Když jsem se konečně dostal k samotnému hraní, měl jsem pocit, že hraji přesně tu samou hru, jakou jsem hrál před třemi lety. Na grafickém zpracování jistě došlo k řadě úpravám, tou nejpodstatnější je rozhodně ostrost textur a zpracování vody. Také pohled do dáli byl poněkud čistší a s poněkud větším dohledovou vzdáleností.

Těžký to úkol psát o hře, která už vlastně jednou vyšla a to relativně nedávno. Zasvětím vás tedy do víru děje, tedy za předpokladu, že jste původní hru nehráli. Jistě se tací najdou. Vtělíte se do role osobního královnina strážce, známého jako Corvo Attano. Ten se po velice důležité misi vrací ke své paní podat hlášení. S radostným přivítáním malé princezny Emily Kaldwinové se však dočká strašlivé události. Před jeho očima dojde k vraždě královny a únosu mladé nástupkyně trůnu. Pochopitelně je vše narafičeno tak, aby právě Corvo byl shledán vinným z královniny vraždy. Naštěstí má tajemného spojence s jehož pomocí se mu podaří utéci z vězení. Jeho cíl je nadmíru jasný. Najít a osvobodit Emily a zlikvidovat vraha její matky. Během své pouti se Corvo nejednou dostane do snového světa ovládaného osobou Outsidera. S jeho pomocí se naučíte využívat znamení. Díky těmto znamením získáte magické schopnosti, které vám pomohou při boji s nepřítelem. Vzhledem k tomu, že jsou součástí této edice i veškerá rozšíření, tak shlédnete celý příběh i z opačného konce, v kůži nájemného vraha Dauda. Následně odhalíte plášť tajemství, který vedl k událostem původní hry. Odhalíte také pravdu o konspiraci, která v Dunwallu své sítě spřádá. Příběh a jeho dialogy jsou jednou z nejlepších a velice podstatných částí hry a pozbývá tak smyslu jej prozrazovat.

Velmi důležitou součástí této hry je, jak už jsem zmínil v úvodu, hratelnost. Jedná se o jeden ze stěžejních pilířů celého Dishonored. I když je hlavní příběhová linie hry striktně dána, tak její vedlejší části takové nejsou, přesto budou mít vliv na její průběh. Vedlejší úkoly vám povětšinou zadávají lidé ve městě, či vašem základním táboře. Můžete je přijmout a nemusíte, ale věřte, že každé vaše rozhodnutí přináší důsledky. Na vás je pouze to, jestli budou ku prospěchu, či vám průchod hrou ztíží. Příběhová rozcestí nejsou tím jediným, čím je průběh hry ovlivněn. Po svém nespravedlivém odsouzení z vraždy královny, je jednou z vašich motivací a hnacím motorem pomsta. Tato cesta je pochopitelně potřísněna krví těch, jenž za vše nesou zodpovědnost. Avšak vaše ostří by měli jen tyto osoby. Corvo není masový vrah, který zabíjí pro potěšení, tedy být jím může, to už závisí čistě na vašich rozhodnutích. Pokud se tedy zabíjet rozhodnete, město nabude ještě temnější atmosféry. Vše bude ponuré a cítit zatuchlinou. Všude po městě se přemnoží krysy, které ve větším počtu jsou schopné sežrat prakticky cokoliv a kohokoliv za živa. Znáte to, pověst všechny předchází a pokud bude vaší pověstí ulice zalité lidskou krví, pak vaši nepřátelé přejdou na poněkud nepříjemnější bezpečnostní opatření v podobě různých energetických věží, či mechanických strážců, jenž není tak snadné porazit.

Někde v úvodu této recenze jsem se zmiňoval, že hra jest z jisté své stránky také RPG. Vlastně, když se nad tím vším tak zamýšlím, tak v které hře dneska prvky RPG nejsou. To byla jen malá odbočka, ale zpět  k tématu. Dishonored je z částí založeno na vývoji vaší postavu, bez toho aby jste směřovali někam kupředu, by se pro vás hra mohla stát hororem. K tomu, aby jste se ve svých schopnostech mohli zdokonalovat, bude potřeba vlastnit runové kameny. Tyto magické předměty je možné nalézat po celém Dunwallu a k jejich objevení slouží speciální mechanické srdce, jehož tlukot sílí s přibližováním se k těmto kamenům. Pokud je kámen na blízku, indikátor vás upozorní k použití mechanického srdce. Schopností, které se díky runovým kamenům můžete naučit je nepřeberné množství, počínaje teleportací, přes ovládnutí mysli druhých, po pozastavení toku času. Aby toho nebylo málo, tak vývojáři do hry implementovali i širokou škálu všemožného vybavení. Základním kouskem do sbírky je kuše, do níž bude moci vyrábět různé druhy šipek. Některé smrtící, jiné omamné a další třeba uspávací. Jejich účinek je možné umocnit, stačí si za peníze koupit upgrade u vašeho mistra inženýra. Tento faktor se pochopitelně týká i jiného vybavení, dokonce vaší osobní zbroje.

Dishonored bylo, je a bude tím, čím chtěl být čtvrtý Thief, který bohužel měl velice smíšené reakce. Avšak reakce kolem Dishonored byly velice jednoznačné. Jedná se zkrátka o hru, kterou budete mít rádi nehledě na vaše žánrové preference. Vím to, jelikož jsem k hrám tohoto žánru nikdy moc netížil. Ale vzhledem k jisté volnosti pohybu v daných lokacích Dunwallu a nepřeberným možnostem průchodu danými misemi, jsem se u hry tenkrát bavil a ne jinak tomu bylo i nyní. Vůbec se nemusíte bát jakýchkoliv přístupových míst k vašemu cíly a už vůbec se nebojte střech. Někdy je to nejlepší možná cesta, jenž vede za vaše nepřátele. Ti jsou totiž poměrně tuzí  a velmi citlivě reagují na různé podměty, nehledě na hluk, který můžete svými činy udělat. Bez využívání vašich nově nabitých dovedností, by souboj tváří v tvář, byť jen se čtyřmi nepřáteli mohl skončit vaší smrtí. V soubojích je třeba myslet trochu dopředu, zvážit každý úder před tím, než jej vykonáte. Osobně mám rád, když se u her musí sem tam i přemýšlet a nejedná se jen o tupou střílečku, kde beze smyslu zabíjíte vše, co se jen fouknutím větru pohne.

Celkové zhodnocení

Dishonored: Definitive Edition je hra, kterou není lehké ohodnotit. Ti, kteří hru hráli již v její původní verzi, si řeknou, že v této verzi zase takový extrémní rozdíl není a pochopitelně by měli pravdu. Na  druhou stranu, pořád je to ta samá skvělá hra, jenž všechny bavila a není jediný důvod, proč by svou úlohu nemohla zopakovat v trochu krásnějším a plynulejším provedení. Pro ty z vás, jenž s hrou nemají žádné zkušenosti, je to ideální příležitost, jak se k této značce přiblížit a popřípadě podlehnout jejímu kouzlu. Jedinou výtku, kterou tak mám k této edici, jest absence české lokalizace, která v předchozí verzi byla součástí na všech tehdy vydaných platformách. Tato verze vychází na Xbox One a Playstation 4.

Hodnocení: 9/10