DmC: Devil May Cry
(Definitive Edition) -  Recenze

 

Série Devil May Cry má na svém kontě už slušnou nadílku dílů. Všechny se týkaly boje s různými monstry a démony. Tato série byla zakončena čtvrtým dílem. Jenže se nejspíše někomu postesklo a tak se rozhodl vydat další díl. Nejednalo se tedy o pokračování, ale rovnou o restart celé série, a tak vznikla hra DmC: Devil May Cry (tehdy na konzole Xbox 360 a Playstation 3). Ale znáte to - když chce člověk prachy, tak musí přijít s něčím, co člověka zaujme, a tento restart měl i jistý úspěch. Tudíž se není čemu divit, že s novými konzolemi přišla na řadu i vyšperkovaná verze této hry. Virbl, prosím - a je to tady: přivítejte nový, tedy spíše polonový přírůstek do rodiny Devil May Cry, DmC: Devil May Cry (Definitive Edition)!

Místo jednoho příběhu rovnou dva

Musím říci, že všech těch remasterů, remaků a HD edic už je prostě moc. Dejme tomu, že je nějaká hra opravdu stará a člověk ji chce oživit pro mladší generaci. Ale zrovna DmC není tak staré, aby potřebovala remaster, jenže se tak stalo. Jednu výhodu však má, a to, že pokud jste k této hře ještě neměli možnost přičichnout.  Můžete se těšit na nejen kompletní obsah k základnímu DmC, ale i na datadisk Virgil’s Downfall.

Děj DmC se točí kolem postavy Danteho. Ten se na první pohled může zdát jako obyčejný nafintěný puberťák se slušnou dávkou sexappealu. Jenže každý mejdan musí někdy skončit, ale ne každý si přeje, aby skončil vpádem démonů. Naštěstí, jak jsem naznačil, Dante není obyčejný teenager a vlastně to není ani člověk. Je totiž synem démona a anděla. Těmto dětem se říká Nephelim a jsou schopní ovládat nadpřirozené síly nebe a podsvětí. Bohužel, Dante o svém původu nemá ani páru, i když ví, že úplně obyčejný člověk to není. Vše se změní ve chvíli, kdy se o něj začne zajímat samotný ďábel Mephistopheles. Nikdo by netušil, že démoni se pohybují mezi námi, avšak jsou odkázáni na jinou sféru. Ta je známa jako Limbo a do této sféry mohou Nephelimové vstupovat a tak s démony bojovat.

Před Dantem je tak nelehký úkol: zabít vládce pekel. Při své pouti postupně odhaluje, kým je a čím se zrodil. Během své cesty za pravdou a následně pomstou se utká se spoustou vyšších démonů, které musí porazit. Následně spojuje své síly s Virgilem. Dante však po nějaké době zjišťuje, že se jedná o jeho ztraceného bratra. Zvláštností dvojčat takto zrozených je to, že každý z nich má v sobě ukrytou větší součást různé nadpřirozené síly. Jeden z nich tak je z větší části andělem a druhý démonem. Nakonec dojde i ke střetnutí obou bratrů v souboji na život a smrt.

Vzhledem k tomu, že DLC v podobě Virgil’s Downfall nás uvede do role Virgila, který je uvězněn v Limbu díky svému bratrovi, který ho připravil o život. Ano, z finálního duelu vyšel vítězně Dante, v němž spatří ducha své přítelkyně a matky. Tito duchové mu však vštěpují, že vše zlé co se děje, je právě kvůli jeho bratrovi a že je třeba se osvobodit z Limba a zabít bratra. Vzhledem k tomu, že samotné DmC není úplně krátké, je skvělé, že nám vývojáři příběh trochu prodloužili. Jelikož jsem si užíval už první verzi DmC, tak jsem si užíval i toto rozšíření. Nebudu se tajit tím, že vyprávění této hry má prostě grády.

Opravdu to šlo zlepšit?

Nevím, jestli se na grafickém zpracování DmC pro nové konzole něco zlepšilo, ale jsou to možná časem rozostřené vzpomínky na hru. Co však znatelné je, že hra běží ve vyšším rozlišení a 60FPS za sekundu. Hra je tak příjemnější pro oči, ale také jí to poněkud přidalo na tempu. Ale i tak musím říci, že graficky se mi hra zkrátka líbila. Hlavně je to její stylizací světa, kdy onen démonický svět zde má jistou jiskru a dokáže člověka do sebe vtáhnout. Komba mohou být opravdu efektní i díky vylepšenému zpracování efektů samotných. Jinak je to pořád to staré dobré DmC a tím nechci říct, že by to bylo nějak na škodu - naopak bych řekl, že se jedná o velké pozitivum.

Jelikož jsem fanda řízných kytar, tak soundtrack k této hře je prostě něco, na co bych nemohl nechat dopustit. Jde i o to, že bych si tuto hru bez takové hudby nedokázal vlastně ani představit. Ten pocit, kdy řežete spoustu démonů při takovém hudebním nářezu, je prostě nenahraditelný. Sem prostě žádné diskotéky, ani taneční hudba nepatří, a pokud by někdo soundtrack k této hře změnil, asi bych se ke hře nevracel. Ale spojení této hry a této dané hudby je jako symbióza, kdy si jedno bez druhého nedokážete představit.

Ten pravý akční nářez

Hratelnost DmC pracuje s celkem jednoduchým konceptem. Jdete, objeví se démoni a vy je vyřídíte, nebo přeskáčete nějakou propast, vyřešíte drobný puzzle, nebo bojujete s bossy. I když se jedná o celkem jednoduchou omáčku, tak chutná naprosto skvěle. Vše totiž funguje i právě díky jisté svižnosti samotné hry. Nemalý podíl mají na hraní také Danteho, či Virgilovi schopnosti. V základu ovládáte síly pekla a andělů. Všechny schopnosti můžete svým způsobem kombinovat a vytvářet opravdu skvělá komba. A když se vám podaří nějaká pěkná řada úderů, jež je dobře zakončena, řeknete si jen páááni.  Hra tak trochu připomíná bojovku, místo akční agentury, a to je faktor, který dělá tuto hru svým vlastním originálem.

Jenže aby to nebylo tak jednoduché, tak některá komba a údery je třeba se naučit, či lépe řečeno, si je koupit za získané body. Tyto body získáváte za styl, jakým soupeře porážíte a jakým je vysloveně likvidujete.  Samozřejmě, čím stylovější váš boj je, tím více bodů získáte a tím rychleji si zpřístupníte další schopnosti. Kromě schopností si můžete pořizovat i léčivé lektvary, nebo spíše jakési orby, které vám doplní zdraví. Jenže po každém nákupu orbu stoupá jeho cena, z čehož vyplívá jediné: rány rozdávat, ale nedostávat. Aby to nebylo tak jednoduché, tak komba se nemůžete učit kdykoliv, ale pouze prostřednictvím jakých si skill stromů. Těch však v každém kole není moc, takže je třeba si dobře rozmyslet investici daných bodů.

To, jakým způsobem hru budete hrát, má vliv i zvolená obtížnost. Ty jsou celkem tři, ale aby to nebylo málo, každá z těchto obtížností má ještě svůj hardcore mód. Pokud se rozhodnete pro hraní v hardcore módu, musím vás předem varovat, že jakmile zemřete, tak celé kolo si zopakujete znova, jelikož v tomto režimu nejsou checkpointy. Takže si představte, že hrajete kolo na, jehož konci je boss a vy zemřete, to pak člověka dost nakrkne, když musí celou hodinu hrát znova. A věřte, že osobně jsem v HC modu zkusil jen jedno kolo a stačilo. Prostě nervy na to nemám a myslím, že nejvyšší obtížnost je výzva sama o sobě.

Pokud máte strach z toho, že po dohrání kampaně už vás u hry nic držet nemůže, tak se pletete. Ještě je tu možnost hrát mód Tower. V podstatě se jedná o variaci modu horda, kdy jsou proti vám posílány vlny nepřátel, kdy každá další je pochopitelně těžší. Avšak, vaše výsledky můžete následně srovnávat s vašimi přáteli a tak zjišťovat, jestli jste lepší, či nikoliv. Osobně si myslím, že jsem si vedl celkem slušně. Jak říkám, hra pracuje s jednoduchou, ale zato chytlavou hratelností. A pokud máte dohrané obě kampaně, tak mód Tower je skvělým doplňkem, který můžete pustit třeba na hoďku a naprosto skvěle se v něm vyřádit.

Shrnutí

DmC: Devil May Cry (Definitive Edition) je vyšperkovanou verzí této hry. Disponuje rychlou, jednoduchou, ale přesto skvělou hratelností. Grafické zpracování je v rámci této série dovedeno na své maximum a chod v šedesáti snímcích za sekundu je rozhodně něčím, co s radostí uvítaté. Pokud jste ještě tuto hru nezkusili, ale přeci jen o ní někdy uvažovali, pak svá váhání zažeňte do ústraní a dejte jí šanci. Myslím, že pokud máte rádi i styl her jako Darksiders, či God of War, pak této hry litovat rozhodně nebudete. Hra vyšla na Xbox One a Playstation 4.

Hodnocení: 8/10