Vytáhněte si občanky a koukněte na rok vašeho narození. Pokud jste ročník 1993, tak vězte, že kromě vás se tento rok zrodila i obrovská legenda a dost možná jedna z nejznámějších her všech dob. Pokud jste ještě starší, nejspíš po vyslovení zkratek IDDQD, nebo IDKFA okamžitě zbystříte a budete přesně vědět o co jde. Všem, kteří čtete tuto recenzi ale jistě nebude Doom cizí a pochybuji, že vůbec existuje hráč, který by nevěděl, co je tato hra zač. Málokteré hře se podaří natolik husarský kousek, aby se přímo její název vžil jako označení pro FPS střílečky. Tvůrci z id Software a hlavně otci celé série, Johnu Carmackovi se to ale povedlo. Samozřejmě přišlo pokračování, v roce 1994 vychází druhý díl a teprve po dlouhých deseti letech, v roce 2004, se trilogie uzavírá. Id Software si pak dává od značky pauzu a vydává poměrně slušnou hru Rage. Když pak bylo konečně oznámeno další pokračování Dooma, každý napjatě očekával, kam se série posune. Vývoj ale od počátku provázely problémy, několikrát byl restartován, až tvůrce napadlo to nejlepší co mohlo. Proč se snažit zdokonalovat něco, co je již takřka dokonalé? Nový Doom se tak vrací ke kořenům a dává zavzpomínat na dobu, kdy hry ještě nebyly masovou záležitostí a nebyly součástí běžné pop-kultury. Povedlo se? Může hra, která se hraje jak před 20ti lety, nabídnout něco i dnešním hráčům? Nalijte si šálek krve, promažte motorovku a na konci těchto řádků se to snad dozvíte.

Nemá smysl nějak květnatě líčit drobné nuance příběhu, vrstvy jednotlivých vztahů mezi postavami, ani morální poselství vašeho konaní. Jednoduše proto, že nic takového tady není. Není to tady ani potřeba. Vám bohatě stačí, že se probudíte někde v laboratoři, navlíknete se do bojového brnění, seberete brokovnici a jdete nakopat zadky čemukoliv, co se hne. Opravdu, až takto přímočará hra je. Na nic nečeká, nezdržuje intrem, prostě hned na začátku zařadí nejvyšší rychlost a v tempu nepoleví ani na minutku. Aby se neřeklo, postupně nějaký ten příběh odhalíte. Zjistíme, že jsme na Marsu a že se snažíme dostihnout doktorku Olivii Pierce, která v rámci výzkumů otevřela portál a na Mars tak pronikli démoni. Příběh je vám vyprávěn buď pomocí hologramů, které potkáte různě po stanicích, pomocí vzpomínek právě doktorky Piercové, které vidíte jako takové ozvěny minulosti a v neposlední řadě i díky encyklopedii. Ve hře se dá posbírat velké množství datových nahrávek a pozorný čtenář se tak může dozvědět hodně o prostředí, o hierarchii démonů i o probíhajících výzkumech.

Jestli existuje něco, čím celou hru můžeme snadno popsat, je to jedno slovo. Rychlost. Hra se oprostila od všeho, co by mohlo jakkoliv zdržovat a nabízí přímočarou akci, lemovanou pouze hektolitry krve. Nemusíte přebíjet. Zbraň se vždy dá na jedno zmáčknutí vystřílet do posledního náboje. Nemusíte řešit sprint. Vy totiž vždy sprintujete. Hra si dokonce zachovala něco, co již mladší hráči ani neznají. Představte si, že dřív se ve hrách vyskytovaly lékárničky a zdraví se vám automaticky nedoplnilo. Vy tak v novém Doomovi řešíte jen to, aby bylo dost nábojů, aby bylo dost zdraví a aby bylo co zabít. A všechno tohle je geniálně spojeno do hlavní herní mechaniky, tzv. Glory Kills. Funguje to jednoduše. Každý nepřítel, pokud tedy nepadne k zemi po přesném zásahu dvouhlavňovkou do xichtu, vykazuje po několika ranách značný stupeň únavy. V tu chvíli je ho možné dorazit. Ale ne jen tak obyčejně, to by nebyl Doom. Zakončovací údery jsou hodny celé hry a většinou končí utrženou rukou, vytrhnutým okem, nebo vyrvaným zubem zanořeným hluboko do démonova mozku. Za to jste i patřičně odměněny, většinou právě doplněním zdraví, popřípadě nábojů. Když jsem tuto mechaniku viděl poprvé na videích, pojala mě hrůza z toho, že celé hra bude prošpikovaná neustálými animacemi skonu nepřátel a bude tak narušena celková plynulost hry. Opak je pravdou. Vše skvěle navazuje a často si budete připadat jako když tančíte mezi kapkami krve, sem tam někomu rozdrtíte lebku a volnou rukou ještě stihnete ustřelovat končetiny.

K popravě nepřátel slouží úžasný arsenál zbraní. Potkáte všechny staré známé. Od klasické pistole, po brokovnice, útočnou pušku až po raketomet. Nechybí ani dvě ikonické zbraně, motorová pila a BFG 9000 (Big Fuckin' Gun), královna mezi všemi zbraněmi. Poslední dvě patří mezi specialitky, a jsou tak trochu mimo ostatní zbraňovou výbavu. Jak motorovka, tak i BFG mají omezený počet použití, slouží spíš pro krizové situace. Každá zbraň má pak dvě modifikace, které si ale otevřete jen tak, že na stanicích najdete speciální roboty, které na vaší zbraň modifikaci namontují. Mezi modifikacemi se pak dá i přepínat, dají se vylepšovat. Jen namátkou. Útočná puška může díky modifikacím získat zoom, nebo střílet miniaturní rakety. Brokovnice zas může střílet dávkami, nebo používat speciální explosivní munici. Body k vylepšování pak získáváte během hraní a neměl by být problém si odemknout cokoliv. Hra v tomhle hráči klacky pod nohy nehází. Stejně jako zbraně se dá vylepšit i vaše bojové brnění a získáte tak víc životů, střeliva i armoru. Zní to jako RPG systém co? A u modifikací nekončíme. K boji se můžete vyzbrojit i několika runami. Získáte je za splnění poměrně náročných úkolů, kdy máte třeba jen 10 sekund na zabití 30ti nepřátel, nebo musíte v krátkém čase posbírat předem daný počet předmětů. Runy slouží k vylepšení některých vlastností a budete tak snáze sbírat lékárny, budete pohyblivější ve vzduchu atd. K tomu všemu si ještě připočtěte granáty a možnost vyvolat vlastní hologram pro zmatení nepřátel.

Jak je vidět, nástrojů smrti si sebou ponesete dost. A smrt vás bude provázet na každém kroku. První stovka nepřátel padne asi tak po 30ti minutách hraní. Peklo má obyvatel dost a postupně potkáte všechny staré známé. Impy, kteří po vás vrhají firebally, Revenanty s raketomety, nebo moje oblíbené Cacodémony s jedním okem uprostřed těla. Grafika samozřejmě prošla od dob prvního Dooma značnou evolucí a tak se můžete těšit na skvělé modely, kde jistě oceníte všechny zuby, rohy a odkapávající sliz. Level desing je na slušné úrovni. Samozřejmě, hra vám vnutí poměrně lineární postup, ale nechá vám i dost volnosti pro prozkoumávání. Jednotlivé úrovně nejsou čistě koridorové, ale nabízejí otevřenější prostory a i solidní vertikální volnost. Mapa vás pak upozorňuje na možné skryté místnosti, zdroje vylepšení a třeba i sběratelské předměty, malé figurky, které vám pak otevřou galerii modelů. Každá úroveň vás tak vede neviditelnou cestičkou a jednou za čas vás dovede do místa, ze kterého se nedá dostat dál nijak jinak, než povražděním několika vln nepřátel. I tady si ale tvůrci s touto poměrně profláklou mechanikou poradili dobře a dávkování jednotlivých vln je řešeno plynule. Nemáte tak pocit, že by na vás utočili neustále silnější hordy démonů, spíš si připadáte jako v mlýnku na maso, kam někdo hází stále víc potvor a k tomu ještě mlýnek zběsile roztáčí. Vše je ještě podtrženo tvrdou, pulsující muzikou a iluze mlýnku na maso je tak dovršena. Bohužel, právě rámování těchto pasáží muzikou je mnohdy na škodu. Jakmile totiž zazní první rychlé tóny, můžete si být jisti, že se blíží střet s pekelníky a moment překvapení je ten tam.

Celá hra je rozdělena na 13 úrovní a mě, starému člověku její dohrání zabralo asi 15 hodin. Slyšíte? 15 hodin singlu u FPS střílečky? Ten senilní recenzent se musel zbláznit, říkáte si. Ale ne, otěže svých myšlenek stále třímám pevně v rukou. V době, kdy kampaň u drtivé většiny zavedených FPS sérií vystačí na 6-7 hodin , působí Doom skoro jako zjevení. Nabízí i určitou znovuhratelnost díky vyšším obtížnostem a kdo si troufá, může zkusit i tu poslední, jejímž hlavním trumfem je permanentní smrt. Jedna chyba a konec, hrajete od začátku. Tohle všechno pohaní poslední verze enginu přímo od id Software, prozaicky nazvaný id Tech 666. A je to po čertech dobře napsaný engine. Obě konzolové verze i přes svůj výkon drží 60FPS, v těch nejvypjatějších chvílích klesá na 50, ale skoro si toho nevšimnete. Obě konzole navíc používají systém dynamické změny rozlišení, ale většinou jsou 1080p. Tohle všechno samozřejmě odpadá pro ty nejsilnější PC konfigurace, podpora pro 4k rozlišení je přítomna, kdo na to má železo, může chrochtat nad skvělým vizuálem. Doporučuji pokusit se najít co nejvíc skrytých lokací. Některé z nich totiž tvůrci nechali v podobě, v jaké byly v roce 1993 a teprve tehdy vynikne ten obrovský rozdíl v grafice, kterou dělí víc než dvě dekády.

Z řádků, které jste právě dočetli je asi jasné, že z příběhové kampaně jsem nadšen. Co hru ale v mých očích sráží je špatný multiplayer. Chápu, že v dnešní době je po multiplayeru poptávka a každá střílečka ho v nějaké podobě mít musí. Tvůrci Dooma ale měli podle mého na výběr. Buď vzdají čest hrám jako Doom 1, Quake a Unreal a přinesou multiplayer v podobě, v jaké si ho pamatují starší ročníky, nebo se pokusí přinést něco nového, co by stojaté vody Cod a BF rozčeřil. Bohužel, zůstali na půl cesty a nepovedlo se ani jedno. Pokud jste měli možnost vyzkoušet multiplayerovou betu, možná jste se těšili na extrémně rychlé arény. V plné verzi ale jakoby autoři šlápli na brzdu a tempo hry je poměrně standardní. Standardní je i nabídka modů. Najdete tady klasický Team Deathmatch ve kterém musíte vybít druhý tým, Domination, což je klasika se zabíráním a kontrolou určitých bodů na mapě. Dále pak Soul Harvest, kde smrt protivníka ještě musíte potvrdit pozřením jeho duše. Warpath je již zajímavější, v něm musíte ubránit zónu, která se po mapě neustále pohybuje. No a poslední  dva módy se hrají na kola. Honosí se názvy Freeze Tag a Clan Aréna,  v tom prvním vás po smrti ještě může spoluhráč oživit, v tom druhém máte smůlu a čekáte na další kolo. A teď otázka na pozorné čtenáře. Nechybí vám ve výčtu módů něco? Pokud jste modří tak již víte, vám ostatním to řeknu. V novém Doomu chybí Deathmatch!!!!! Prostě si nelze zahrát to nejlepší, co staré mutliplayerové legendy nabízely a to pěkně férovou hru „všichni proti všem“. Nechápu tohle rozhodnutí a doufám, že se na tvůrce za toto strhne lavina kritiky a co nejdříve se tak dočkáme updatu, který tento nedostatek napraví. Podobně podivně je řešen i loadout zbraní. Můžete si s sebou vždy vzít jen dvě zbraně. Na tom by nebylo nic divného, ale proč sakra nejsou po mapách rozmístěny i ostatní, ať mohou hráči reagovat na styl hraní druhého týmu? Jediným faktorem, který tak oživuje multiplayer je možnost sebrat speciální runu a stát se tak démonem. Jeho přítomnost na bojišti je často klíčem k úspěchu a často prostě vyhraje ten tým, který se ho jako první zmocní. V multiplayeru je alespoň přítomný systém levelovaní, takže motivace k dalšímu hraní bezesporu je, tedy minimálně pro ty, co si libují v testování kombinací asi milionu kosmetických úprav postavičky. Osobně jsem multiplayerem hodně zklamaný a nedokážu si představit, že by vedle Halo, CoD, nebo Destiny mohl hrát nějakou významnější roli. Ano, na chvíli zabaví, ale na delší hraní prostě nemá co nabídnout.

Malinkou šancí do budoucna se zdá být SnapMap. Je to de facto editor map. Možná malinko víc než jen klasický editor. Díky možnostem nastavit v něm snad cokoliv. Nové multiplayerové mapy a dokonce i režimy. Je to vlasně kompletní editorský nástroj celé hry, nejste svázáni jen k tomu, že budete chrlit jednu arénu za druhou. SnapMap je poměrně slušným příslibem do budoucna a kdo ví, třeba se v něm dočkáme i vyloženě specialit jako různých Horde režimů, tower defense záležitostí a co já vím, třeba simulátoru jízdy na horské dráze s krásným výhledem na Peklo.

Celkové zhodnocení

Nový Doom je excelentní záležitostí. Dýchá z něj nostalgie, probouzí vzpomínky a ukazuje vyhaslou slávu FPS stříleček. Dává vzpomenout na dobu, kdy tento žánr kraloval, tryská z něj přímočarost, sazí na hratelnost a zanechá v hráči pouze čirou radost z hraní. Pokud bych měl hodnotit pouze singleplayer, letí výsledná známka asi k maximální hodnotě. Skoro si myslím, že letos si již nic lepšího na poli single FPS nezahrajeme. Bohužel, hru musím hodnotit jako celek a ne moc povedený multiplayer se na výsledném hodnocení projevil. Nenechte se ale odradit, je to jen číslo. Doom není mrtev, ať žije Doom!!!

Hodnocení: 8/10