HALO 5: Guardians – Recenze

Halooo! Halooo! Halooo! Ne, nevolám tu nikoho. Opravdu. Tak znova: HALO! Někteří se možná již chytli. Jistě, na nikoho jsem nevolal, spíše jsem zvolával jméno jedné legendy - legendy videoherní scény. Herní série, která přivedla na konzole kompetitivní multiplayer a dala podmět ke stvoření úžasného universa, jež se z her rozšířilo i do knih a seriálů. V srdci doufám v celovečerák se vším všudy, ideálně pod režisérskými schopnostmi, dle mého názoru nejlepšího sci-fi režiséra posledních let, J.J. Abramse (Star Trek, Star Trek: Do Temnoty, Star Wars: Síla se probouzí). Ale zpět k herní sérii. V nejbližších dnech totiž vyjde dlouho očekávané pokračování této ságy, HALO 5 Guardians. Pátý díl byl zahalen řadou tajemství a nejasných poselství o tom, co se v něm vlastně bude dít. 343 Industiries se společností Microsoft vytvořili takovou reklamní kampaň, jež dokázala naprosto neskutečně fanouška série navnadit a naprosto famózně rozhodila své sítě doufajíc, že se všichni staří i nový nadšenci chytnou. Upoutávky tedy fungovaly, ale co hra samotná? Je opravdu taková, jak se na ní navnazovalo?

Internet byl a je před vydáním přeplněn různými videi z hraní, upoutávkami, cutscénami, z čehož vyplívá, že je plný všemožných spoilerů, tudíž jsem si řekl ne, nebudu na to koukat. Proto musím říct, že nájezd do hry mě naprosto nadchl, už co by propracovanou úvodní rendrovanou animací, která sice uvedla do děje, ale zároveň si uchovala jistou tajemnost. Příběh pochopitelně navazuje na čtvrtý díl, který skončil porážkou Didacta, forerunnerského padlého, který chtěl uvést vesmír do míru a zbavit ho všeho zlého, tedy pochopitelně si to přebral po svém, a aby mohl být mír, musí být nejdříve všechno zničeno. Za jeho porážku tak svět vděčil malé UI Cortáně, která po smrti Didacta zmizela, což pochopitelně na jejím společníkovi Master Chiefovi zanechalo stopy. Tak uznejte sami, kdybyste někoho měli desítky let v hlavě, jistě by se mezi vámi vytvořilo silné pouto, jenže to pouto bylo zpřetrháno a Chief se od té doby cítí tak trochu prázdný. Teď možná zklamu pár ústředních fandů série, ale i když je Master Chief stále ústřední postavou, není hlavním hratelným charakterem. V jeho kůži si střihnete zhruba tři kapitoly, ale ty stojí zatraceně ZA TO!

Hlavním hrdinou je v tomto případě Agent Locke, tedy bývalý agent a nyní Spartan poslední generace. Společně s jeho týmem se má postavit Forerunnerské hrozbě, která má nyní jiného tajemného vůdce. Spartana Locka můžete znát ze seriálu produkce Ridleyho Scotta, HALO Nightfall. Každopádně Locke je pověřen nalezením a zničením zásadní hrozby, avšak shodou náhod to vede k tomu, že se bude muset střetnout i se samotným Master Chiefem. Vznikne tak spor, který vyvrcholí v nečekané události. Já však nebudu ten, kdo tu bude spoilovat příběh této hry, to bych vás připravil o notnou dávku emocí a velkých momentů. Sice někomu může při hraní tohoto dílu přijít, že hra postrádá takové ty wow momenty, jenže ty jsou zde nahrazeny epickými scenériemi a scénami. Vše je postaveno na základě toho, že vesmír je v otevřené válce a dochází tak ke spojenectvím, která by v jiné době nebyla možná, což vede ke shledání se i několika starých přátel, které fanoušci série rozhodně uvítají, i já sám jsem byl nadšen. Avšak po dohrání příběhové kampaně jsem měl jakýsi pocit dejavu. Pamatujete ještě na trilogii Mass Effect? Tedy hlavně na jeho druhý díl? Pokud si zahrajete nové HALO, pak jistě pochopíte moje pocity. Nechápejte to špatně, beru to zcela v tom nejlepším možném smyslu. Mass Effect 2 byla velkolepá a epická podívaná, což páté HALO jest bezpochyby také. Jediné, co mě vysloveně naštvalo byl otevřený konec. Kdo má zase ty roky čekat na HALO 6, achjo.

Asi nejinovativnější částí tohoto dílu je samotná hratelnost. Ta se nově soustředí na širší hráčskou základnu, snaží se přitáhnout i mladší a nové hráče. Hraní je tedy poněkud svižnější a dynamičtější. Level design je nyní rozmanitější a vertikálnější, aby využíval nových možností hry. Mezi ty nejzásadnější novinky patří hlavně zádové trysky, které dávají Spartanům hned několik nových schopností. První z nich je možnost opravdu rychlého sprintu, který v nabitém režimu je schopen rozrážet zdi, ne všechny, abych vše uvedl na pravou míru, ale jen ty, které nám vývojáři připravili, ale ke škodě to není, člověk to tak nějak bere jako součástí děje. Upřímně, stejně jsem byl většinou pohlcen hrou, tudíž na nějaké to zkoumání, že nejde rozrazit vše, nebyl čas. Přiznávám, že světem a jeho vizuálním zprostředkováním jsem byl velice nadšen. Další novinkou je jakýsi drtivý dopad, jak jsem to tedy sám nazval a nejedná se o ni jiného, než že pomocí trysek se z výšin snesete k zemi jako řízená střela. Nyní k nějakému tomu přirovnání: hra vypadá vizuálně podobně jako Destiny, jenže svět je mnohem pestřejší a hlavně plnější. Chvíli jsem si ve hře opravdu přišel, jako v další xboxové exkluzivitě letošního roku, Rise of the Tomb Raider. V jedné kapitole se totiž dostanete na domovskou planetu Elite, která disponuje oblastí se spoustou prastarých chrámů a vypadá to naprosto úchvatně. Jak jsem už jednou povídal, tak prostředí je velmi rozmanité. Vše hlavně běží nekompromisně na 60fps, tudíž samotný zážitek z hraní je naprosto ničím nerušený.

Nyní k umělé inteligenci nepřátel. Ta se vcelku různí podle typů nepřátel a rasy. Covenanti disponují klasickými jednotkami z předchozích dílů a jejich chování je prakticky totožné. Grunti jsou pořád blbí, mají vtipné komentáře a stále jsou jen první linií. Prostě se jedná o jednotku, která nikdy neomrzí, ale i oni jsou na vyšších obtížnostech schopní vás obcházet a trochu taktizovat. Nechybí zde zastoupení ani silnějších jednotek v podobě covenatských vojáků Jackalů, Elite a Hunterů. Jenže s covenanty se nestřetnete již tak často, hlavními nepřáteli jsou zde mechaničtí Forerunneři, tedy jednotky prastaré rasy Prometheanů. Ti pochopitelně také disponují celou řadou jednotek. Ve čtvrtém díle jsme se mohli střetnout jen se dvěma typy. Nyní jich je však poměrně více a nejčastějšími soupeři budou tak forerunnerští crawleři (jakýsi hlídací psi) a vojáci. Právě vojáci si v tomto díle odbíjejí svou premiéru a Knighti, kteří zde zastávali tuto roli, zde zastupují roli covenantských hunterů. Pak třešničkou na dortu jsou zde silné jednotky v podobě Warden Eternal. Ti jsou v podstatě takovými bodyguardy nového vůdce prometheanských jednotek, Forerunnerů.

Nepřátele máme tedy za sebou, tak tedy k tomu, čímž je budete posílat na onen svět, zbraňovému arzenálu. K dispozici vám bude celá řada zbraní různého původu, mezi nimiž poznáte staré známé kousky, ale najdete zde i pár novinek jako třeba samonaváděný granátomet a několik nových turretů, které lze odtrhnout od postavce a používat jako těžké kulomety. Byl jsem docela udiven tím, že některé zbraně fungují poněkud jinak, než tomu bylo u předchozího dílu, tedy jde hlavně o ty Forerunnerské. Třeba že pistole nestřílí jednotlivé náboje, ale v režimu burst, a naopak carabina nepálí v burstu, ale jednotlivými náboji. Naštěstí jsem si na tento fakt zvykl velice rychle. Hlavní novinkou se tak stávají mířidla, která trochu mění celkovou formu hry, tedy ji zpřístupňuje větším masám. Konečně jsem se tedy dozvěděl, jak to vypadá, když se z takových zbraní míří, i když většinu mířidel tvoří hledí přilby, ale to je jen drobný detail. Jedno je jisté: vypadá to fantasticky. Pokud jste však fanoušci starších dílů, pak nezoufejte. Tento prvek vůbec není nutné používat, hru hrajte, jak jste byli zvyklí. Mířidla mají výhodu hlavně při střelbě na vzdálenější cíle, jež jsou hůře viditelné. Když už jsem u těch zničujících hraček, tak nesmím zapomenout na vozidla, která byla vždy součástí této série, a ani v tomto případě nechybí a rozhodně si jich užijete více než dost. Novinkou jsou pak forerunnerská vozidla a letouny, jejichž ovládání je poněkud odlišné a chce to s nimi trochu toho cviku, jelikož například jejich letouny se spíše chovají jako vrtulníky, ale stačí trocha cviku a budou z vás nebezpeční bojoví piloti všech ras, muhehe.

Teď se dostávám k velmi podstatné složce celé hry a vlastně celé série, čímž je multiplayer. Ten je však v případě pátého dílu odkázán striktně k online režimu, tedy nenajdete zde žádný splitscreen režim kooperace. Tím nechci říci, že by ho vývojáři vyhodili, přeci jen to byla jedna z nejzásadnějších vlastností této značky a vlastně tuto myšlenku jen více rozvedli. Sice si kampaň vychutnáte s přáteli jen pomocí sítě, ale stojí to za to. Celou příběhovou část si tak můžete projít jak sami za doprovodu třech počítačem řízených společníků, tak právě v kooperaci až s třemi živými spoluhráči. To, že hra má pak naprosto jiný rozměr, o tom snad není ani třeba hovořit. Je tedy nutné říci, že postavy Master Chiefa a Locka jsou zde majoritní, tudíž mohou rozdávat ostatním kolegům příkazy a označovat cíle hlavního úderu. Navíc každá postava disponuje poněkud jiným základním zbraňovým arzenálem a je ve své podstatě jedinečná. No,zkrátka všichni nemůžeme být Master Chief, jen já jsem Master Chief a nikdo jiný (pozn.red. :D).

Součástí hry je tedy i kompetitivní multiplayer, který je v případě tohoto dílu rozdělen na dvě části, Arena a Warzone. Arena zde plní roly menších klání, kdy se na bitevním poli střetávají pouze hráči v počtu 4v4 v několika režimech, které se v pre-release verzi hry neustále točili a to se vlastně týká i map ve hře. Někomu by to mohlo vadit, že například nehraje neustále team slayer, ale hře to přidává na rozmanitosti. Takže mapy i režimy se točí, ale vyloučil se tím ten faktor toho, že hráči budou mít natrénováni jen jednu mapu, budou ji stále volit a budou v ní neporazitelní, čímž vlastně mohou odradit nové hráče v sérii. Já upřímně tuto volbu jedině vítám. Vlastně každý další match je malým překvapením a nevíte tedy, co vám hra připraví v dalším kole. Warzone režim je na tom podobně, avšak jede v poněkud větším měřítku, konkrétněji v tom největším v dějinách této série. Ve hře se střetává 24 hráčů ve dvou různých variantách. První z nich je hra, kdy 12 hráčů stojí proti 12 hráčům z druhého týmu a k tomu všemu jsou do hry implementováni i oponenti řízení umělou inteligencí. Druhou variantou jest pak střet pouze hráčů mezi sebou, tedy dva týmy po 12 lidech na každé straně, avšak bez UI protivníků, navíc jsou v tomto režimu povolena i všemožná vozítka a hra se tak více připodobňuje k velkolepým bitvám, které v rámci příběhové linii po Galaxii zuří. Náplní tohoto modu je zabrání tří základen, jenž jsou ovládány nepřáteli. Pokud je tato fáze splněna a jeden tým skutečně ovládá všechny základny, nastupuje zničení jádra. Vítězí pak ten tým, který jako první dosáhne 1000 victory points. V případě, že vyprší čas, pak vítězí ten tým, jenž má těchto bodů nejvíce, což je vlastně naprosto pochopitelné. Takto může vypadat multiplayer v celku obyčejně, avšak není tomu tak. Všechno je velice dynamické a abnormálně návykové. Mapy jsou různorodé s nespočtem možností útoků s poměrně širokou variací zbraní a notnou dávkou cyklujících modu. Mě osobně zdejší princip hry více hráčů nadchnul. Uvidíme, jak to bude vypadat ještě u finálního releasu, ale myslím, že moc se již měnit nebude.

Celkové zhodnocení

HALO 5: Guardians je výtečné pokračování této velkolepé ságy, které dělá svému jménu čest. Sází na nekompromisně plynulou hratelnost, výtečné technické zpracování a epické scenérie. Hra disponuje spoustou novinek hlavně po stránce hratelnosti. Inovacemi prošli i multiplayerové režimy, které jsou nyní více variabilní a dynamické. Rozšířen je i režim kooperace, který nyní podporuje až 4 hráče v příběhovém módu, ale pouze v online režimu. Pátý díl pochopitelně disponuje i silnou příběhovou stránkou hry, která vás vtáhne a nepustí. Pokud jste nikdy nenasedli na tento rozjetý vlak a chystáte se právě s tímto dílem, pak vám pravděpodobně unikne spousta souvislostí. Takže vás čeká již jen jediná povinnost, a to pořídit si HALO: The Master Chief Collection. HALO 5 je tak po stránce hratelnosti, výpravy a designu tou nejlepší first-person akční hrou v historii konzolových her.

Hodnocení: 10/10