Už jste se někdy podívali na hvězdy a řekli jste si, jaké by to bylo, kdyby existoval život i tam někde jinde, než na planetě Zemi? Jaké by to bylo, kdyby se lidstvo umělo pohybovat v časoprostoru díky úplně nové technologii? Nebo alespoň jaké by to bylo, kdybychom měli kolonie na Měsíci? A co by to přineslo? Úspěch? Slávu? Nesmrtelnost lidstva? Touhu po dokonalosti? A co takhle jeho zranitelnost? Existovala by díky novým technologiím vůbec ještě přirozená smrt? Neztratil by tak člověk přirozeného nepřítele v sama sobě?

Tak s takovými tématy pracuje hra Prey, nejnovější počin od Arkane Studios. Abych byl upřímný, čekal jsem všechno. Prey totiž byl mým černým koněm tohoto roku, černější už být ani nemohl. Moc jsem si přál, aby uspěl jak u kritiků, tak hlavně veřejnosti.  Arkane Studios mají za sebou hodně. Z posledních let je hlavně známe jako autory velmi úspěšné FPS Stealth série Dishonored. Nicméně, i když Dishonored znamenalo pro toto studio velký posun vpřed, tak stále podle mého byli „ti druzí“. Ti, co odvedou skvělou práci, jejich hru si zahraje velká část hráčů, ale pak hra tak nějak zapadne. Kdežto o vývojářích, kteří pracovali například na hrách typu System Shock, Deus Ex nebo třeba BioShock a Half-Life se mluví neustále a jejich hry jsou rok co rok představovány jako to nejlepší ze zlaté výkladní skříně herní historie.

A tak parta s původem francouzského studia udělala něco, na co by si trouflo jen málo lidí. Vzala to nejlepší z výše jmenovaných her, přidala něco svého a světlo světa spatřila hra, ve které máte odehráno klidně i třicet hodin čistého času a stále jste nedosáhli konce.

V dalších řádcích bude pro mě velmi těžké vám povědět o tom, jak se Prey hraje, aniž bych vyzradil cokoliv z úžasného příběhu. Nicméně se o to pokusím.

Příběh Prey se odehrává na vesmírné stanici Talos I. Vy, tedy postava jménem Morgan Yu, jste se připojili k vašemu bratrovi Alexi Yu, abyste ve jménu korporace TranStar pracovali na výzkumu nových technologií. Ihned na začátku hry však zjistíte, že všechny věci nejsou tak, jak se zdají být.

Již při prvních nejistých krůčcích v těle hlavního hrdiny posbíráte několik materiálů, jako jsou zmuchlaný papír nebo kus drátu, které v budoucnu budete potřebovat. Právě zde narazíte na první věc, kterou jste zřejmě už někde viděli. Menu inventáře se podobá tomu z úžasného System Shocku. Postupně se rozhlížíte po pokoji, koukáte ven přes vyčištěné sklo zamknutých francouzských dveří a říkáte si, jak moc rádi byste se podívali ven za tím rozžhaveným jarním sluncem, které se stává dominantou modré oblohy. Bohužel práce nepočká a tak je nutné si obléci pracovní oděv. Za hlasitého vrkání vyplašených holubů si vyslechnete hovor od bratra, který vás sem přivedl. 

Pro jistotu ještě zkontrolujete velkou ledničku, ze které sníte banán a jablko si uložíte do inventáře. Než odejdete z pokoje, provedete interakci s toaletou. Pokud jste ten typ, který chodí všude pozdě, tak vám určitě nebude vadit, kdy si přečtete několik zajímavých knih či článků, které naleznete ve svých poličkách či na stole. Nebojte se, nejsou dlouhé. Jedná se spíše o úryvky, které třeba můžete vypustit z hlavy, ale také nemusíte.  Já bych vám ale doporučil ještě projít e-mailovou poštu. Co kdyby se tam skrývalo něco užitečného. Z posledních řádků je ze hry cítit Deus Ex. Střih. Znovu vstáváte z postele, znovu si oblékáte Trans Star pracovní oblek a provádíte stejnou interakci s prostředím, když v tom už v ruce držíte hasák. Že by lehká paralela na můj oblíbený BioShock?

Omlouvám se, ale takto jsem úvod napsat opravdu musel. Již od prvních chvil mě Prey neskutečně pohltil. Stanice Talos I je úžasná nejen svou robustností, ale také svou historií. Díky tomu, že se děj odehrává v alternativní době po tom, co americký prezident J. F. Kennedy přežil atentát v roce 1963, má hra prakticky všechny dveře otevřené. Do tzv. Vesmírného programu začaly putovat neskutečně velké částky a postupem let stanice Talos I rostla a rostla. Hráč tak dostane uzavřený herní prostor úctyhodných rozměrů. Celkem se můžete na orbitální stanici procházet třinácti různými sekcemi. Jsou to například oblasti ubikací pro posádku, různá vývojová střediska nebo také oblast pro skladování zásob. Stanice však není úchvatná jen svou výškou nebo rozlehlostí jako takovou, ale také tím, jak jsou jednotlivé lokace uvnitř stanice tvořeny. Rozhodně se nejedná o nějaké ploché prostory, které byste měli proběhnuté raz dva. Právě naopak. Talos I je členitý a ne vždy máte přístup do všech místností. Už hodně dlouho jsem neviděl hru, ve které by jednotlivé části celého komplexu vypadaly tak odlišně. A to teď myslím pouze v dobrém. Ač by se mohlo zdát, že části stanice, která byla vybudována v retrofuturismu a art deco stylu, budou povětšinou stejné, tak opak je pravdou. Autoři si bravurně s těmito částmi vyhráli a tak bezpečně poznáte, v jaké lokaci se právě nacházíte.

Průchodem Talos I jsem se doslova kochal a několikrát jsem měl na rtech ono: „Wow“.  Pokud si myslíte, že nějakých třináct sekcí je málo, tak se připravte na to, že hra si vás dovolí vypustit i do vesmíru. A v tu chvíli na vás padne skutečný pocit malosti. Už hodně dlouho jsem při prvních „krocích“ vesmírem neměl husí kůži, jako tady v Prey. Ten pocit, kdy si nasadíte helmu a díváte se na orbitální stanici se Zemí za vašimi zády, to je něco, co ve mně zůstane ještě hodně dlouho. Ne nadarmo místní periodikum vyhlásilo Talos I osmým divem světa. A víte, že v řecké mytologii byl Talós ochráncem Kréty a tím i celé Európy?

Ale dost toho snění a pojďme se zaměřit na další aspekty hry.  Jak jsem už jednou zmínil, hra si bere skutečně to nejlepší z her, jakými jsou System Shock, BioShock, Deus Ex, Dishonored, Half-Life nebo i Dead Space. Všechny tyto hry mají jedno společné. Jsou to špičkové hry, bestsellery. A Prey nezůstává pozadu. Co pozadu, ono se pomalu ale jistě dere na čelo tohoto seznamu.

Když to vezmu od začátku, tak základním stavebním kamenem v Prey jsou Neuromódy. Je to prakticky obdoba plazmidů ze hry BioShock. Tady se však Neuromódy implementují hráčovi skrze sítnici. A čím více Neuromódů máte, tím více schopností vaše postava získá. Jenže ve hře od Irrational Games těch schopností bylo pár. Tady jich postava může získat až okolo čtyřiceti. Bohužel, Neuromódů je pomálu a nové schopnosti stojí celkem dost, takže se může stát, že koukáte do zkušenostního stromu a několik minut nebo třeba i dobrou čtvrt hodinku vybíráte, do jaké schopnosti chcete pracně získané Neuromódy investovat. Bude to snad oblast vědy, inženýrství nebo se raději zlepšíte v oblasti zabezpečení a zvýšíte třeba účinek strážných věží?

To všechno vás vede k tomu, že hru můžete hrát několika způsoby. Můžete mísit akci se stealth prvky nebo se můžete spolehnout čistě na hrubou sílu. Pokud by vás to omrzelo, můžete si zahrát na hackera a místo prozkoumávání stanice po nějakém heslu, rovnou danou oblast či mail hacknout. A jsme zase u toho průchodu orbitální stanicí. Není třeba ji celou prolézt a prošmejdit. Pokud budete chtít, můžete se držet hlavní dějové linky a na vedlejší úkoly kašlat. Jenže tady na vás musím apelovat více, než kdy předtím. Vedlejší úkoly jsou tak skvěle zpracované, tak rozmanité a tak skvěle doplňují hlavní dějovou linku, že se ony prakticky stávají hlavním úkolem. Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak. Žádné běž tam, přines a podej nebo přines a zabij. V každém úkolu, hacknutém mailu a nalezeném audio záznamu se dozvíte něco, co vám chybělo nebo co je pro vás a vaše rozhodování důležité. Jak říkám, lze to vypustit, ale e-maily a audio záznamy nejsou dlouhé a jsou podávány srozumitelnou angličtinou, že by je byla škoda nechat ležet ladem. Zvlášť, když hra nekončí vždy tím samým koncem. Určitá rozhodnutí ve hře mají zásadní vliv na souběh dalších věcí a také na finální rozuzlení příběhu.

Hlavně je tady ještě jedna věc, o které jsem Vám neřekl. Neuromódy pocházejí z rasy Typhon, tedy cizích bytostí, které se objevují na stanici. Skenováním této rasy, podobně jako jste fotografovali v sérii BioShock nebezpečné splicery, získáváte nové schopnosti, které lze odemknout opět za ony Neuromódy. Díky tomu tak dostane další tři velké části, ve kterých lze uplatit výzkumné body.

Asi nejvíce profláknutým členem rasy Typhon je Mimic. Tato entita na sebe dokáže navázat jakoukoliv podobu malých a středních věcí a toto je právě jedna ze základních druhotných schopností, které lze ve hře odemknout. Tím pádem hra dostává další možnosti a povyšuje to způsob průchodu jednotlivých částí na novou úroveň. Dalšími druhy nepřátel z řad Typhonů jsou třeba Poltergeist, tedy neviditelný duch házící na vás všechny blízké předměty, nebo obří poletující Telepath, který kontroluje mysl bezbranných lidí. Tady pozor, pokud se k nim přiblížíte, nebozí a zešílení rukojmí mají sebevražedné sklony a jakmile se k vám dostanou, hlava jim doslova exploduje.

Co se týče gameplaye jako takového, tak s ovládáním jsem neměl sebemenší problém. Postava se ovládá výborně jak v prostoru s gravitací, tak i mimo ni. Interakce s prostředím je bezchybná, do ruky můžete uchopit prakticky jakýkoliv kus nábytku nebo věci, která není přimontovaná. Co se týče kontaktu s malými objekty, které jsem našel, nebo mi třeba omylem vypadly z inventáře, jsem neměl problém. 

Grafická stránka hry je lehoulince zastaralá. Hru pohání CryEngine o kterém se traduje to, že ho umí používat pouze samotný Crytek a nikdo jiný. V tomto případě jsem rád, že výjimka potvrzuje pravidlo, protože na rozdíl od betaverze hry vypadá finální produkt daleko lépe. Ano, není to vizuálně top hra, která vám vypálí oči jako poslední díl ze série Battlefield, ale jedná se o hru, která se nemá za co stydět. Jednotlivé úrovně jsou vymodelovány nádherně, možná u postav to není takové terno. Nicméně hra Prey byla delší dobu ve vývoji a asi se někde musel ten zub času projevit. Na druhou stranu, třeba takové zbraně nebo rasa Typhon jsou vytvořeny parádně a bylo vidět, že u nich opravdu někdo přemýšlel a dal si práci s tím, aby hlavně daná lidská palebná síla působila na vesmírné stanici celkem reálně a hra se tak nezvrhla v krvavou lázeň, tedy tam, kam určitě nesměřovala.

Pokud si mohu tímto udělat oslí můstek, tak bych se rád na chvilku zastavil u zbraní. Ty samozřejmě můžete najít na různých místech poschovávané po orbitální stanici nebo u padlých kolegů. Zároveň si je můžete vyrobit z tzv. Fabrikátorů, pokud tedy naleznete plánek na výrobu daného předmětu. Ještě je ale důležité mít je z čeho vyrobit. K tomu slouží další šikovná mašinka, té se říká Recyklovač. Tento Recyklovač rozloží vámi zvolené předměty na několik druhů materiálů, jakým je třeba organický, exotický nebo i minerální materiál. A z určitého počtu materiálu si pak vyrobíte danou zbraň nebo předmět. Je to velmi jednoduché, ale vypadá to skvěle a funguje na jedničku. Myslím si, že je to daleko lepší řešení, než nějaký „kraftovací“ stůl, kde si hrdina, který v životě neviděl kladivo, sám sestrojí protonovou pistoli. Další palebnou silou, která se na stanici nachází, jsou kulometné strážní věže a bojové drony, kterým se říká operátoři. Pokud jsou tyto mašinky rozbité, není problém je opravit, samozřejmě za předpokladu, že máte dostatečný počet součástek v inventáři.

Věřte mi, že v Prey, i kdybyste ho hráli na způsob DOOMa, se zase tolik nestřílí. Atmosféra spolu s napětím by se dala krájet. Kolikrát jsem se opravdu lekl, když na mě vybafnul Mimic nebo jiný druh z rasy Typhon. Ano, možná tu není tolik druhů nepřátel a uznávám, že pár z nich vypadá hodně podobně, ale přeci jenom nějaký dobrých 20 druhů zde bude. A po pravdě, každou minutu si budete kontrolovat záda, zda za vámi nestojí někdo, kdo tam nemá co dělat. Vaše pocitové vnímání ještě více umocní onen vstup do vesmíru, kdy hlavní postava začíná zhluboka dýchat a vy před sebou vidíte tu černou nekonečnost. Dalším důvodem, proč byste se měli bát je, že i když danou oblast vyčistíte od nepřátel, nikdo Vám negarantuje, že se tam nikdy již neobjeví. Nicméně, tento „respawn“ je ve hře využit velmi citlivě a nijak negativně neovlivňuje vaše dojmy z hraní. Spíše vás nutí být ve střehu a nemyslet si, že maté vše vystřílené. Dalším prvkem výtečného zážitku z hraní je hudba. Ta, sedí přesně na to, co se děje na obrazovce, takže nemáte pocit, že by nějak ostře kontrastovala s příběhem.

Asi jste si správně všimli, že do této chvíle jsem se o hře negativně nezmínil. Víte, já prakticky ani nemám co zmiňovat. Kromě jedné úrovně, kde pokles snímků za sekundu je do očí bijící (a toto by měl vyřešit budoucí patch, protože nikde jinde tento problém není) nemám na Prey žádné velké výtky. Snad jen mušky, nad kterými ale můžete mávnout rukou. Ale abych zde uvedl alespoň to minimum z minima, tak snad, že ve finální fázi hry budete nuceni probíhat skoro všemi úrovněmi stanice Talos I a i když je načítání daných lokací celkem rychlé, tak toto Vás vytrhává ze hry. Nicméně tam, kde po 90% hry vás držela hratelnost, která kvůli častým přechodům mezi lokacemi upadá, tak tam se hra začíná opírat o vykrystalizování příběhu, takže si pomalu ani nevšímáte, že probíháte už po několikáté prošlé úrovně. Ale to je samozřejmě daň za to, že vaším velkým, ale jediným hřištěm je orbitální stanice ve vesmíru.

Celkové zhodnocení:

Prey od Arkane Studios je hra, o které je už teď jasné, že bude útočit na hru roku. Je to hra, která dle mého názoru vytřela zrak i těm největším optimistům, kteří očekávali, že bude skvělá. Je to hra, která spojuje všechny těžké váhy v této kategorii do jedné ultimátní hry. Pokud chcete být u toho, jak se z žáků, tedy lidí z Arkane Studios, stávají mistři ve svém oboru, tak si tento titul kupte. Asi těžko se nám v brzké době do rukou dostane tak skvěle propracovaný titul, jako je tento. Že by to byla hozená rukavice mé oblíbené sérií BioShock?

Hodnocení: 9,5/10