Neotřelé JRPG sice není nic pro sváteční hráče, ale těm protřelejším z vás nabídne slušnou dávku originality, obalenou náročnou výzvou. Komplexní bojový systém, svérázný herní svět a střelné zbraně v hlavní roli odmění každého s dostatečnou dávkou tolerance a trpělivosti. Ale co ti ostatní?

Tokijské vývojářské studio tri-Ace má na svém kontě solidní řádku JRPG titulů, které doposud vydávali ve spolupráci se Square-Enix. Za všechny jmenujme Valkyria Profile, Star Ocean nebo Infinite Undiscovery. Jejich nejnovější počin nicméně vychází pod záštitou Segy a více než ostatní tituly studia připomíná spíše konkurenční podivnosti typu Koudelka či Shadow Hearts. Což samozřejmě pro zasvěcené znamená důvod navíc, proč se o hru zajímat.

• Život ve stroji
Ačkoliv se neví jistě, zda lidstvo došlo na pokraj apokalypsy díky válkám nebo skrz prosté znečišťování prostředí, jisté je, že výsledkem se stala téměř neobyvatelná planeta. Jedinou záchranou je masivní strojová konstrukce na čištění atmosféry, vody a prostředí jako takového. Gigantický stroj, zabudovaný do země, se jmenuje Zenith System a v jeho středu se tyčí obrovská věž Basel. Lidé, kteří přežili, postupně vystavěli celá města jak v základech stroje, tak na jednotlivých úrovních věže. Postupně se společnost vyprofilovala v tradiční systém „nahoře žijí bohatí, dole chudí“, který známe například z Final Fantasy VII. Lidské zabydlování v útrobách stroje bohužel postupně vedlo k narušení jeho funkcí…


Úvodní zápletka zní slibně, ovšem ve hře ji takto nenajdete: místo toho na vás čeká nepochopitelná sekvence souboje a následně pokus o sebevraždu hlavní ženské hrdinky. Zápletku si tak budete muset načíst z manuálu hry – a podobně je to bohužel i s herním systémem, ale o tom až později. Resonance of Fate (dále jen RoF) není vtahující výpravná sága se strhujícím příběhem. Zajímavé prostředí a zápletka zde nejsou pořádně využity a většina hry se skládá z nesouvisejících kapitol, kde hlavní trojice postav plní různorodé mise v rámci své žoldácké profese. Je to tím větší škoda, že renderované i realtime filmové sekvence jsou pěkné a mezi herci najdeme dokonce dabéra z Uncharted a Shadow Complex.

• Ústřední skládačka
Díky výše popsanému se ale hra úspěšně vyhýbá „Final Fantasy XIII tunelovému syndromu“, čili přísné lineárnosti. Naopak, na poměry JRPG je RoF až nezvykle otevřená, prakticky celou „světovou mapu“ vidíte hned od začátku hry a je pouze na vás, kolik toho procestujete a pobijete, než se rozhodnete povolit hře, aby se posunula do další příběhové kapitoly – k tomu je v každé kapitole jedna rozsáhlejší příběhová mise vedle těch volitelných, nepovinných. Jelikož je hra navíc řádně obtížná s místy až neférovými skoky v náročnosti, určité míře grindování se tak jako tak nevyhnete. Je tedy dobře, že díky povaze herního prostředí a bojového systému vám to nebude až tak vadit.

Pokud jde o to prostředí, světová mapa zde má podobu jednotlivých pater věže. Tato mapa je posetá různými sídly, výtahy, městečky a dalšími lokacemi. Zároveň je ovšem rozdělená na pravidelné šestiúhelníky. Mnoho z nich přitom představuje pustinu, kde došlo k výpadku energie a žijí tam nebezpečné existence nebo rovnou mutanti či vražedné stroje. Abyste vůbec mohli do těchto ploch vstoupit, musíte odměnou za boje či plnění misí získávat různě pospojované energetické šestiúhelníky, které vkládáte do mapy a odemykáte tak její části pro váš průchod.

Celý princip připomíná deskové hry a je sám o sobě poměrně zábavnou nástavbou. Tím spíš, že stavět na této ploše budete například i sekundární základny atd. Na druhou stranu bohužel tato hra na deskové ploše nevypadá graficky nijak úžasně - je to prostě statická mapa. Společně s generickými bojovými arénami tak ubírá hře na vizuální atraktivitě a celkové pestrosti obsahu.

• Vysoká škola
Musel bych pátrat hodně hluboko v paměti, abych si vzpomněl na nějaké RPG, které mělo takto složitý bojový systém. Napadá mě třeba kultovní Vagrant Story, které disponovalo brutálním bojovým systémem včetně ďábelsky sofitiskovaného kombinování předmětů a vybavení. RoF lze popsat stejnými slovy, ale rozdíl je, že tady se prakticky nekoná žádné pozvolné zaučování a otevírání systému.

Zatímco FF XIII vám jednotlivé hratelnostni prvky pečlivě představuje kousek po kousku prvních dvacet hodin hry, RoF na vás hodí úplně všechno hned od začátku a to prosím bez obligátního tutoriálu. Prostě se po pár minutách hry najednou ocitnete v prvním boji a dělejte, co umíte. Naštěstí je možné nepovinný tutoriál ve hře nalézt. I tak je ale úvodní vhození do hry značně divoké, tím spíš, že bojový systém je zde tak sofistikovaný a originální.


Souboje se spouští náhodně během vašeho pohybu po nezabydlených částech světové mapy. Pro boj jste teleportováni do 3D arény, kde můžete svoji postavu ovládat stejně, jako v nějaké akční hře z pohledu třetí osoby – rozdíl je v tom, že běháním z místa na místo spotřebováváte svůj tah stejně tak jako například útokem. Vaše i protivníkovy tahy se „nabíjejí“ a střídají v reálném čase. Trojice vašich postav se střídá pro jejich tahy jedna po druhé.

Zpočátku je typickou taktikou doběhnout k nepříteli, abyste díky menší vzdálenosti snadněji zamířili. Snadnější zamíření rovná se rychlejší zamíření, takže pak máte dobrou šanci vystřelit dříve, než protivník. Později ovšem budete čelit protivníkům tužším a od těch se naopak budete chtít držet dále, ideálně i za nějakou překážkou jako krytem. Vedle střelných zbraní a granátů zde hrají roli ještě speciální „trojaké“ útoky, kde se naplněním docela složitých podmínek můžete dostat do komba, ve kterém vaše postavy spustí zničující palbu všechny zároveň.

• Složitý mix
Zvládnutí soubojového systému, stejně jako systému kombinování upgradů zbraní, vám dodá pocit poctivého úspěchu a zadostiučinění. Ten bude ale následně brutálně zašlapán, ať už při setkání s jedním s vražedných bossů nebo díky skoku v obtížnosti, kterých je během hry několik a člověku přesto chvíli trvá, než mu dojde, že je potřeba se vrátit a grindovat. Z tohoto pohledu bohužel jde o školáckou chybu v designu a plynutí hry, kterou si autoři jistě žádné fanoušky nezískají.


Na druhou stranu je třeba uznat, že příklon k celkovému steampunkovému stylu v čele se střelnými zbraněmi místo mečů nebo magie dodává hře na přitažlivosti, čemuž napomáhají i vydařené animace akrobatických kreací, které vaše postavy během přestřelek provádějí.

 Bohužel technická stránka jako taková není zdaleka ideální. Pěkná stylizace je jedna věc, omezený počet obrazovek s unikátním prostředím, škaredá světová mapa a celková šedivost hry jsou věc druhá. Alespoň že postavičky včetně volitelných kostýmů vypadají dobře, ačkoliv tady zase nemohu dost dobře odpustit, že vaše družina má opravdu pouze tři stejné členy prakticky celou hru. Hudba působí místy příjemně epicky, ale jakmile místo orchestru nastoupí kytary, většinou jsem sahal po možnosti jejího vypnutí. Šestnáctka kapitol vám díky vysoké obtížnosti snadno vydrží i na padesát hodin hraní, ale vracet se k tomu titulu asi nebudete.

VERDIKT:
Zajímavě pojatý steampunk s kvalitní zápletkou a prostředím bohužel nevyužívá svůj potenciál tak, jak by mohl. Bojový systém, ozvláštněný důrazem na střelné zbraně, je sice zajímavý, nicméně vysoká obtížnost a nízká přístupnost vám jej snadno znepříjemní. Odemykání originální světové mapy je dobrý nápad, ale bohužel slouží spolu s generickými arénami tak trochu jako zástěrka pro slabou přítomnost kvalitní výpravy. Slibná zápletka není realizována v důstojný příběh a hra tak zůstává pouze zajímavým zpestřením pro hardcore fanoušky žánru. zdroj: Games.cz