Recenzovat jakoukoliv japonskou hru, byť je dělaná pro západní trh, je pro mě vždy trochu oříšek. K těmto hrám musíte totiž přistupovat s pokorou a nedělat ukvapené závěry. Zvláštní péči si však zaslouží hry, které jsou pokračovateli zavedené série. Jednoduše k nim musíte přistupovat jinak.

Ano, máte pravdu, pokud mi ihned ve vašich myslích oponujete, že Evil Within ještě není žádnou zavedenou sérií, nicméně se jedná o hru, která obstála u kritiků, kde si odnášela hodnocení kolem 80%. Hra si například vysloužila nálepku: „Evil Within je pátým dílem hry Resident Evil, tedy hrou, jakou měl Resident Evil 5 být.“

Co se však prvního Evil Within týče, tak je pravdou, že soubojový systém a gameplay byl skvěle odladěný. Nicméně jí byl vyčítán plytký příběh s nudným hrdinou v hlavní roli. Také musím uznat to, že celkem dost věcí bylo vysvětleno až v samotných příběhových DLC, které se nazývaly The Assignment, The Conseuence a The Executioner. Určitě souhlasím s názorem, že hororové hry, jelikož jejich hlavní devízou by měl být právě příběh, by se neměly rozdělovat, ale měly by se podávat hráči jako jeden velký hlavní chod.

Ono možná i to velké „haló“ způsobuje člověk, který stojí za touto hrou, stejně jako za jedničkou. Je jím Shinji Mikami, tedy uznávaný videoherní režisér, který stojí například za hrami Resident Evil z roku 1996 nebo Resident Evil 4, který je mnohými hráči považován za nejlepší díl v celé RE sérii. Jeho rukopis pak můžeme ještě najít na hrách Dino Crysis či Vanquish. Ale teď už se však pojďme společně ponořit do tajů The Evil Within 2 a zjistit, zda je Sebastian Castellanos stále stejně nudnou postavou jako dříve.

Jak už jsem zmínil na konci předcházejícího odstavce, tak hlavním hrdinou je Sebastian Castellanos. Muž, který si prožil nehezké chvilky v psychiatrické nemocnici Beacon a také bývalý policista, který svůj život utápí v alkoholu. A není se čemu divit. V prvním díle Sebastian ztratí prakticky vše, na čem mu záleželo. Ztratí svoji jedinou dceru, která za nevyjasněných okolností uhořela v malebném rodinném domku. Z doplňujících vyprávění příběhu pak víme, že poté dochází k náhlému zmizení manželky Myry, která byla stejně jako Sebastian detektivem u policie v Krimson City.

Abych řekl pravdu, začátek druhého dílu The Evil Within, který má být mimochodem hororovou hrou, mě vůbec nechytil. Máme tu první video, kde Sebastian Castellanos sedí v baru a utápí se v alkoholu. Kolik takových her už tady bylo? Ztráta milované rodiny? Slyším z dálky někoho volat Max Payne? Pak flashback a Sebastian si tu hrůzu v mysli přehrává poněkolikáté dokola. Je to jako sen, ze kterého se nemůžete probudit. V dáli vidí svůj hořící rodinný dům a slyší vzlykání malé holčičky jménem Lily. Tady jsem se na chvilku musel zastavit, jelikož se mi přesně vybavila ta scéna z již zmiňované hry od Remedy, kde Max Payne spěchá do rodinného domku, aby zachránil manželku Michelle a osmiměsíční dceru Rose, bohužel pozdě. A abych řekl pravdu, více mi bušilo srdce u scény s Maxem, než u té se Sebastianem. Ale to bylo jen tak na okraj.

Nenechte se však zmást mým plytkým přístupem k příběhu. Ano, začátek skutečně není žádné terno, ale jestli byste si měli něco z této recenze vzít, tak je to informace, že po 4 hodinách hraní příběh odhazuje svůj tmavě šedivý plášť a vy začínáte dychtivě nasávat všechny informace, které vám hra podává.

Nicméně abychom se vrátili na samotný začátek, tak první setkání, jak už jsem říkal, bylo takové nijaké. Schválně jsem si zvolil druhou obtížnost z možných čtyř, kdy již druhá se jmenovala Survival. Třetí byla Nightmare a ta poslední se skrývá pod názvem Classic Mode a je určená pro opravdové hráče hororových her, jelikož při výběru této obtížnosti zde neexistuje žádný auto-save a počet klasických „uložení“ je limitován. Zároveň také nelze vylepšovat dovednosti a zbraně. Nicméně, skutečně jsem ke hře přistupoval s tím, že se jedná o hororovou akci, spíše něco ve stylu velmi povedeného Outlast. Začátek, ač jsem byl výše k němu trochu kritický, se jeví jako hororová hra. Prakticky procházíte novým prostředím, vše je takové zašedlé, ponuré, takové bez života a vy sbíráte první informace a najednou už vás někdo, nebo spíše něco, co má místo ruku cirkulárku chce rozřezat. Běžíte jako o život, ale narážíte snad do všeho, co vám stojí v cestě. Pak se tempo hry správně zklidní a vy pokračujete v hrabošení všeho, co vypadá jako poznámka nebo vzkaz. Bohužel, takto se hra tváří zhruba první dvě hodiny. Během těchto dvou hodin si máte tak čas všimnout, že hra zrovna neoplývá efekty a špičkovou grafikou. Textury, které jsou pár metrů od vás, jsou už mázlé a nápisy absolutně bez detailu. Pokud byste čekali, stejně jako já, hraní si se světlem a světelnými efekty, tak vás musím zklamat. Upřímně, vizuální podání hry na mě velký dojem neudělalo.

Po dvou hodinách však hra poprvé přehodí výhybku. Vyzbrojen pouze pistolí a baterkou se tempo hry trochu zrychluje a já stále čekám na nějaký lekající moment, který jaksi nepřichází. V této fázi hraje prim hudba. A také se mi dere na mysl nové srovnání. The Evil Within 2 mi najednou připomíná sérii Alone in the Dark. Hra je také z pohledu třetí osoby, také spíše sbíráte věci, než bojujete a také máte k dispozici jakýsi okleštěný open world. A ještě jednou musím zmínit skvělý hudební doprovod.

Co se týká toho otevřeného světa, tak vy jako Sebastian procházíte městečkem nazvané Union a můžete se pohybovat prakticky v jakékoliv oblasti chcete. Jen na sebe musíte dávat pozor, protože se zde vyskytuje několik opravdu nechutných příšer, které moc potkat nechcete. V tu chvíli zpozorníte a říkáte si, na čem tato hororová hra tedy bude stavět? No a to je přesně ta chvíle, kdy si vzpomenete, že styl hraní vám připomíná Alone in the Dark. Jen si tak říkám, proč autoři The Evil Within 2 dali Sebastianovi baterku s nevybíjející se baterií. Zrovna tohle je takový ten druh detailu, kterého si každý všimne a pokud mám hrát hororovou akci, tak přeci nemůžu mít nesmrtelnou baterku?

Abych byl ale věcný, tak během této, řekněme druhé fáze, dostane Sebastian možnost poprvé upravovat své schopnosti a také zbraně. Vše zdokonalujete pomocí surovin, které jste posbírali pobíháním po městě a usmrcením pár nemrtvých. Zbraně se upravují, již tradičně, buď u ponku, který naleznete v nejrůznějších skrýších nebo dokonce i mimo něj, ale to si potom musíte připlatit. Zaujalo mě zdokonalování vašich fyzických i psychických schopností, kdy se musíte usadit, respektive budete přivázáni na kolečkové křeslo a na hlavu vám bude nasazena jakási věc na úpravu mozku. Kromě běhání po městě, sbírání surovin a nalézání určitých dokumentů, které doplňují příběh, však nic jiného neděláte. Když už se začnete vrtit na židli a zívat, hra přehazuje podruhé výhybku na další kolej.

Najednou je kolem vás více akce, to ale znamená mnohem méně munice ve vašich zásobnících. Prakticky se zde počítá každá kulka, každý šíp. Jakákoliv surovina je vlastně vzácná a tak budete nuceni přemýšlet, zda raději vyrobíte jeden výbušný šíp nebo raději investujete do třech nábojů do brokovnice. Akce začíná houstnout a vy se jí snažíte vyhýbat skrýváním za překážkami a pomocí tichých zabití se snažíte ušetřit jakýkoliv náboj. Dokonce dojde i na souboj s bossem, po kterém se zastavíte, poohlédnete se za sebe a pod tou hromadou mrtvol vlastně zjistíte, že si nejste jistí, jestli náhodou nehrajete nový díl ze série Resident Evil, jelikož to, co jste za posledních několik desítek minut prožili, nebyla až tak typická hororová hra, jako spíše čistá akce.

Co se týče gameplaye, tak tady asi není nějak moc co vytknout. Mrzí mě, že hlavní hrdina neumí skákat. To alespoň Marcus Fénix udělal se svým robustním tělem kotoul, ale tento um jsem s úsměvem přešel. Líbilo se mi, že v nastavení je automatické dozaměřování nepřátel vypnuto. Možná si myslíte, že je to prkotina, ale ona i takováhle prkotina přidává na atmosféře, když se nemůžete trefit do nepřítele a s tlukotem srdce marně mácháte zbraní zleva doprava. Velmi kvituji také to, že The Evil Within 2 vám nepředhazuje nové a nové zbraně, abyste zjistili, že po dvou hodinách hraní máte veškerý arzenál. Ne, hra od Shinji Mikamiho to dělá přesně na opak. Nechá si vás s každou zbraní pěknou dobu pohrát a až po delší době předhodí novou a lepší.

Zvyšující se dynamiku hry hrdě kopíruje tempo gradování příběhu. Pomalu, ale jistě to začíná do sebe zapadat, a pokud čtete pečlivě zápisky, které ve hře najdete, tak se do příběhu ještě více ponoříte. Najednou se už na židli nevrtíte a nezíváte. Procházíte světem Unionu na jeden nádech a chcete víc a víc drobků o tomto příběhu. Pokud mohu alespoň trochu prozradit, tak vám během hraní dojde, že Sebastian bojuje prakticky sám se sebou. Jenže hra to dokáže maskovat tak rafinovaně, že ze začátku a ani z první třetiny hry to nemáte šanci poznat. Hra kromě hlavní dějové linky nabízí také pár vedlejších úkolů, které můžete plnit nebo nemusíte. Osobně bych vám je doporučil plnit, protože díky nim získáte cenné suroviny a náboje, které se vám mohou v pozdější fázi hry velmi hodit. Ony ty úkoly nejsou nijak těžké, prakticky se jedná jen o cestování z bodu A do bodu B, ale skutečně jich není tolik a jejich začlenění má vcelku pozitivní vliv na hru. Alespoň se díky nim dozvíte více o jednotlivých postavách, které v městečku Union potkáte.

Další popis hry bych vyjádřil asi tak, že v poslední části si připadáte jako cestující ve vlaku, který zběsile spěchá do svého cíle, jen ne a ne vás pustit, protože právě projíždíte malebnou krajinou, kde se všechno spojí v jeden skoro dokonalý celek. Vaše mozkové buňky právě dostávají hlavní chod a za žádnou cenu se nechtějí přestat cpát. Párkrát si vzpomenete na tu nudu na začátku hry a nejraději byste si dali facku, co že za blábol vám to přišel na mysl.

Hra najednou dostává nový rozměr, už přesně ví, čím je a co vám chce nabídnout. Perfektní příběh vše spojuje v jeden celek, kde na konci si řeknete: „Wow“ a už už mačkáte novou volbu New Game +, kde si můžete přenést určité věci, jako je vybavení a vylepšení z vašeho právě skončeného dobrodružství.

Celkové zhodnocení

The Evil Within 2 je jako housenka, ze které se vylíhne motýl. Začátek není nic moc, ale když ji dáte čas, překvapí Vás. Dle mého názoru se nejedná o horor v tom pravém slova smyslu. Je to akčnější hra s lehce hororovým nádechem v zajímavých kulisách. Ale určitě potěší všechny fandy her s dobře napsaným příběhem.

Hodnocení : 8/10