Když se zhruba před deseti lety oznámil titul The Last Guardian, všichni hráči a vlastníci konzole Playstation 3 titul netrpělivě vyhlíželi. Aby také ne. Mělo jít o duchovního nástupce legendárních her ICO a Shadow of the Colossus, z dílny legendárního vývojáře Fumita Uedy. Jenže co se nestalo, po titulu se slehla zem a v jednu chvíli titulu vypršela i ochranná známka, která byla přede dvěma roky opět obnovena i s tím, že jsme se konečně o hře něco dozvěděli. A všechny fanoušky předchozích dvou her jistě zahřálo u srdce, že přeci jen jejich dlouho očekávaný titul nakonec vyjde, byť se značným zpožděním a na jinou konzoli, než se původně plánovalo. Hra tedy místo PS3 vyšla nakonec na PS4. Já osobně se musím zahanbit tím, že jsem předchozí dva tituly nehrál a mytologii světa, který Fumito Ueda vytvořil, šla úplně mimo mě. Hru jsou původně ani neměl v plánu recenzovat, ale ke všemu mě nakonec přesvědčila nádherná sběratelská edice, takže nakonec jsem se rozhodl, že si hru pořídím a i zrecenzuji, byť s nějakým drobným zpožděním. Na druhou stranu, hra mezi tím dostala i několik updatů a patchů, takže vše vlastně bude aktuálnější.

Od samotné hry jsem toho moc nečekal. Vlastně ani samotné gameplaye z herních veletrhů mě nijak nenadchly. Ale na to se tu nehraje. Dělat si obrázek na hru podle videí není zrovna profesionální a když je možnost hru si zahrát, musí se toho patřičně využít. O to více jsem byl překvapen tím, jak na mě hra v prvních chvílích zapůsobila. Tajemný příběh malého chlapce a mytologického stvoření by se dal považovat za jednoznačné umělecké dílo. Během vaší pouti hrou na vás začne dýchat toliko emocí, že se od samotného hraní nechcete odtrhnout. Pouto, jenž mezi sebou má chlapec a stvoření nemálo podobné grifovi, Trico, je velmi silné a to i přesto, že vlastně na začátku vůbec nevíte, jak jste se dostali do jeskyně, kde hra začíná, proč jste se probudili vedle mýtického Trica.

Víte jen, že zvíře se vám odvděčí za pomoc, jenž mu poskytnete a bude za vámi chodit tak trochu jako ocásek. A když už po něm něco budete chtít, tak vám nesčetně krát bude odporovat. Trico má svou hlavu a je dosti své hlaví, ale jak budete na své pouti dále, tak vaše pouto se bude prohlubovat. Stane se z vás nerozlučná dvojka. The Last Guardian skvěle vystihuje pouto mezi člověkem a zvířetem. Je to hra o důvěře a přátelství. Jak sem psal výše, tak z počátku je vše zahaleno tajemstvím, ale hra vám postupně bude odkrývat odpovědi na vaše otázky. A zhruba v polovině hry začne všech dávat smysl. Následně zjistíte, kde jste se na tajemném místě vzali a hlavně proč a co k tomu vedlo. Pokud bych tu líčil to, o čem vlastně The Last Guardian je, pak bych vás připravil o to nejpodstatnější z celé hry.

Zmiňoval jsem výše, že původně mě tento titul vůbec nezajímal, ale z ukázek, které byly dostupné jsem čekal hru, která nabídne několikero přístupů k průchodu hrou, ale vše je úplně jinak. Byť se hra může ze všech svých ohledů zdát otevřená, tak postup kupředu je vždy jasně daný. Jediné, co se po vás vlastně chce, je přijít na to jak se na dané místo před vámi dostat. A velice často, si budete myslet, že na tamtu římsu se máte dostat, ale ono ne, je to ten malý tunel vedle nosného pilíře. Takovýchto situací hra nabízí nesčetně a k většině řešení je zapotřebí využívat Trica, kterému se ne vždycky chce poslouchat. Možná sem vám měl dříve napsat, že Tricovi lze zadávat jednoduché povely, ale jak sem několikrát zmiňoval ne vždycky se mu chce. Krom výše popsaného hra nabízí i řadu logických puzzlů, jenž nejsou v zásadě nikterak složité, ale občas dokážou slušně zamotat hlavu. Je hezké, že titul se nesnaží házet hráči klacky pod nohy. Tady je důležitý samotný pocit z hraní a o to tu jde především.

Trico je velmi důležitá součást celé hry, ale hlavně je brán jako opravdový živý tvor. Je třeba se o něj starat. Když má hlad, je třeba jej nakrmit. A není vybíravý stačí mu modře zářící sudy. Občas jej třeba pochválit a pohladit. Přeci jen nikomu by se nelíbilo, kdyby vás jen někdo buzeroval s tím co máte dělat a nic z toho že? Navíc svět The Last Guardian není bohapustý a i v něm na vás čeká řada nebezpečí a to hlavně v podobě kamenných válečníků, jenž se stále dokola snaží chlapce unést a jeho jedinou ochranou je právě Trico. Bohužel i nepřátele mají zbraně a oštěpy, které zabodnou Tricovi do těla je třeba vytáhnout, jinak by vám zvíře jistě nepoděkovalo a hlavně by odmítalo postupovat dále. Aneb tady platí zlaté pravidlo, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a přesně tak to zde platí. Pokud budete kašlat na vaše zvířátko, zvířátko bude kašlat na vás. Myslím ale, že celé vyprávění hry, její koncept a emotivní složka jsou tak skvěle navrženy, že budete chtít mezi chlapcem a Tricem dosáhnout té pravé symbiózy.

Pokud si svůj text výše pamatuji dobře, tak jsem hru chválil snad kde se jen dalo, ale tato hra má i svou druhou stránku mince. Tou odvrácenou stranou je její technické zpracování. Teď nemyslím její vizuál. Ten byť působí poněkud kostrbatě a mírně zastarale, tak na vás přesto dýchá tak silné umělecké kouzlo, že tohle všechno hře okamžitě prominete bez sebemenšího zaváhání. To co, ale zkrátka nemohu skousnout je fakt, že hra, i přestože byla ve vývoji pekelně dlouhých deset let a jedná se o exkluzivní titul pro jednu jedinou platformu, nedokáže držet ani stabilních třicet snímků za sekundu. Hra místy běží tak mizerně, že snímky atakují i hranici 15 snímků za sekundu. Čekal jsem, že tyto problémy se opravnými patchy vyřeší, ale bohužel se tomu tak nestalo. Jistě, hra je z 90% naprosto v poklidu hratelná, ale těch deset procent vás bude zatraceně žrát. Nehledě na to, že hra s tímto vizuálém by měla běhat přinejmenším snímků šedesát.

Dokonce musím říct, že má PS4 hučela při hraní jako stíhačka a to více, než u graficky precizního Uncharted 4. PS4 Pro, jenž má mnohem větší výkon, musí pro stabilních 30 snímků volit rozlišení 1080p, pokud by jste si hru chtěli vychutnat ve 4K musíte se připravit na to, že hra poběží ve snímkování naprosto totožně jako na klasické PS4, jen budete mít obraz trochu ostřejší. No, vždy když o tom mluvím, zkrátka musím přejít do rage modu, protože tato hra si to nezaslouží. Občas sem měl pocit, jestli poslední dva roky hru nedělal pouze sám Fumito Ueda. Jistě, hra není perfektní ve více ohledech. Je tu vcelku neohrabaná a místy chaotická kamera. Ale nic z těch neduhů, jenž hra má, nejsou tak do nebe volající, jako právě její chod, což opravdu ale opravdu zamrzí.

Celkové zhodnocení

The Last Guardian je výtečnou adventurou, jenž vypráví příběh o přátelství a důvěře a který by se dal považovat v mnoha ohledech za umělecké dílo. Hra má silně stylizovaný a velice povedený grafický kabát, po stránce hratelnosti je zde silně cítit podpis Fumita Uedy a emotivní příběh o chlapci a mýtickém zvířeti. Bohužel vše trochu sráží technický stav hry projevující se hlavně ve špatné optimalizaci a tím pádem dochází místy k velmi silným propadům fps. Také trochu zlobí kamera, ale to jsem schopen hře odpustit. Celkově je však The Last Guardian výtečnou hrou, jenž si zaslouží vaší pozornost.

Hodnocení: 8/10