Každé dítě má určitě nějaký ten sen. Něco, co by v životě chtělo dělat. Holky chtějí být princezny nebo doktorky, kluci většinou popeláři a kosmonauti a kdo ví jaké další skvělé životní kariéry se v těch malinkých hlavičkách rodí. Určitě se někdy malému Honzíkovi, nebo Jiříčkovi zrodil nápad, že jednou, až vyroste, bude voják, co zachrání svět a bude mít robota. Velkého robota. Strašně velkého robota, co střílí rakety, seká mečem a všechno rozdupe. Jan i Jiří už dnes nejspíš mají nějaké víc obvyklé zaměstnání, ale jestli mají fantazii pořád velkou a nestali se z nich zapšklí dědkové, možná se jim ten sen splnil před dvěma lety. Doslova z nebe spadl první díl série Titanfall a podařilo se mu vklínit mezi dvě největší ikony žánru, Battlefield a Call of Duty. A co víc, zaseknul se tam tak pěkně, že tu máme pokračování. Podaří se Titanfallu 2 překročit vlastní stín? Uvidíme, uvidíme...

První Titanfall přinesl do žánru mnoho novinek. Tou největší bylo asi úplně jiné pojetí boje a hlavně skoro až oslava pohybu jako takového. Těžko byste v té době hledali hru, která by byla tak svižná a rychlá. Vy v roli Pilotů, jetpackem vybavených vojáků, jste dostali křídla a boj se ze země přenesl do dalšího rozměru. Právě pohyb, založený na parkouru, dělal z Titanfallu něco unikátního. Ani to tvůrcům nestačilo a jako bonus k tomu všemu ještě do hry zařadili Titány, obrovské roboty, které jste si mohli povolat z orbitu a kteří celé hře dali jméno. A tohle spojení se ukázalo jako správná cesta. Jetpacky se pak stali nedílnou součástí snad všech dalších fps akcí a obří roboti si našli cestu i do pokračování Gears of War. Možná si ale tvůrci Titanfallu, Respawn Entertainment (mimochodem jeho zakladatelé stáli za sérii Call of Duty) vzali velké sousto a plno mechanismů v prvním Titanfall nebylo dotažených úplně do konce. Titanfall 2 tak staví na osvědčeném konceptu, moc toho v jádru nemění, ale ta omáčka okolo je nyní lahodná až na pár malinko kyselejších míst. Ale o nich až později, pojďme se věnovat asi nejzásadnější změně.

Pamatujete si na kampaň pro jednoho hráče v prvním Titanfall? Nepamatujete co? A přitom tam byla. Jen se velice hloupě převlékla do několika mp zápasu, před každým z nich nám hodila dvě tři věty a tom, které strany vlastně vůči sobě bojují a to bylo tak všechno. Označit toto za kampaň by byla urážka snad všech single her, co kdy v rámci FPS akcí vyšly. To vše je ale minulost a Titanfall 2 přichází s takovou kampaní, že vám jí s klidem doporučím i tehdy, pokud byste si Titanfall 2 chtěli koupit jen kvůli ní. Přiznám se, že lepší hru pro jednoho hráče si snad 5 let nepamatuji. Jasně, pořád slouží hlavně jako takový větší tutoriál před multiplayerem, ale způsob, jakým to dělá, je neskutečně zábavný.

Hlavní postavou celého příběhu je, nebo se alespoň snaží být, Jack Cooper, voják rebelské frakce Militia, který se účastní bojů proti centrální lidské korporaci IMC. Má jeden velký sen a to stát se Pilotem a získat svého Titána. To se mu nakonec podaří hned na jeho první misi. Výsadek na planetu Typhoon nejde úplně tak podle plánu a velitel jeho jednotky je zabit. Jack jako jediný další přeživší tak po svém veliteli doslova zdědí jeho Titána, který se jmenuje BT-7274. Hned na začátku se ale Jack rozhodne Titána oslovovat familiérně BT a právě toto pouto, které mezi nimi náhodně vzniklo je hlavním hybatelem příběhu. BT velice záhy převezme roli toho zábavnějšího, Jack je bohužel velice plochá postava, o jeho minulosti se nedozvíme skoro nic, ale BT mi k srdci přirostl hned od začátku. Spolu s Jackem nakonec vytvoří nerozlučnou dvojici, během celého příběhu se i oni dva poznávají a dojde i k několika rozhovorům, kde dokonce máte možnost volby, jakým směrem chcete rozhovor stočit. Zápletka hry se pak točí kolem snah IMC zničit rebely, nejde tak o nic unikátního, celé vám to zabere tak 7 hodin. Jenže těch hodin je napěchováno zábavou a skvělými nápady. Ty přichází mnohdy zcela nečekaně, skvěle zabaví a vzápětí již uvolňují místo dalšímu. Hra tak není stereotypní, nemá hluchá místa a udržuje si vysoký standard od začátku do konce. Užijeme si tak platformingu, epických bitev a na řadu přijdou i hrátky s časem. To vše je podtrhnuto výborným level designem. Za naprostou špičku považuji misi, ve které procházíte výrobní linkou. Na začátku to vypadá jak výrobna dřevěných desek, ale na konci již skáčete po obrovských deskách, ze kterých se skládají celé domy. To celé je ještě doplněno honičkou a hledáním něčeho, co nechci prozradit, ale celou misi tak vlastně závodíte s časem, poháněni odpovědností. Výsledkem je unikátní mise, kterou si budu pamatovat ještě dlouho. K té ostatně patří i obrovská, byť krátká bitva Titánu na obrovkém prostoru před nepřátelskou základnou, či objevování historie díky zařízení, které dokáže manipulovat s časem. Kampani se dají vytknout snad jen dvě věci. Tupá AI, která na vás nabíhá s jasnou touhou po kulce mezi oči. To druhou výtkou je to, že podobně zábavný single player nebyl již v prvním díle. Je vidět, že Respawn umí napsat chytlavý, byť jednoduchý příběh, ale hlavně umí nabídnou pořádnou porci zábavy.

Je ovšem jasné, že celá hra, stejně jako jiné FPS hry stojí a padá na tom, jak se povede multiplayer. Pro mě osobně byl právě první Titanfall králem žánru. Nechci tím upírat kvality ani jiným hrám, ale Titanfall mi dával něco víc. Druhý díl naštěstí nepřichází s velkým množstvím novinek, dalo by se říci, že spíš vybrušuje mechanismy z prvního dílu, někde se mu to daří lépe, někde hůře. Asi největší změnou je přepracování systému, jakým si vybíráte svého Titána. Nově je k dispozici několik tříd, které mají pevně danou konfiguraci. Můžete si tak vybrat Scorche, ohnivého Titána, Ronina, který disponuje obrovským mečen, nebo sáhnete po třídě North star, což je jakýsi sniper. Každá z těchto tříd má pevně danou výbavu, čili u nich nejde kombinovat zbraně, ani speciální vlastnosti. Měnit můžete pouze Kity. Některé jsou pro všechny Titány společné, lze tak třeba navolit, že v případě smrti Titána dojde k jeho nukleární detonaci. Jiné Kity jsou pak závislé na třídě Titána, u Ronina si třeba můžete vybrat mezi vylepšenými náboji, nebo vylepšeným mečem.

U Pilotů tolik změn řekl bych neproběhlo. Přibylo snad jen pár abilit, jako sonar fungující i přes zeď, který vám ukáže kde jsou vaši nepřátelé, nebo vystřelovací hák, který slouží k ještě rychlejšímu pohybu po mapě. Arsenál zbraní je podobný tomu z prvního dílu, nově ale u sebe můžete mít jen primární a anti-titan zbraň, sekundární v podobě pistolí již neexistuje. Za zmínku stojí snad jen to, že zmizela ze základní výbavy ona tolik proklínaná automaticky zaměřující pistole. Ve hře sice zůstala, ale nyní je možné jí využít pouze tehdy, pokud aktivujete nějaký z Boostů. Tento systém plně nahradil tzv. Burn Cards z prvního dílu. Aktivní můžete mít vždy jen jeden a na výběr je toho opravdu hodně. Od chvilkového vylepšení zbraní po vyslání útočných minirobotů, až po stavění obraných věží. Nové zbraně a vybavení získáváte společně s tím, jak získává vaše postava další úrovně, nedočkavci si je mohou ale i zakoupit za speciální měnu, kterou získáváte za odehrané zápasy. Na výběr je toho opravdu dost a kombinací nepřeberně. Je poměrně radost zkoušet, jak vaší postavu skloubit s Titánem. Ten se totiž může pohybovat ve třech módech. Buď ho přímo řídíte, nebo ho necháte, aby vás sledoval, zatímco vy se vesele proháníte po střechách a z Titána je tak váš wingman, nebo mu přikážete, aby zůstal stát na místě a ničil vše, co zahlédne. Právě tato mechanika pak umožňuje doslova kouzlit s tím, jak budete hru hrát. Je potřeba si ale uvědomit, že Titán není jen nějakým vaším doplňkem, je potřeba o něm uvažovat jako o plnohodnotném charakteru, jako o druhé hratelné postavě.

O Titána je ale přece jen potřeba se trochu starat. Oproti prvnímu dílu jsou značně slabší. Předně za to může to, že z orbitu se k vám dostávají bez štítů. V průběhu hraní ale máte možnost robota opravit. K tomu budete potřebovat baterii, kterou buď vyrvete z jiného Titána, kterého si k tomu účelu osedláte, nebo ji prostě někde najdete. S touto baterií se pak vrátíte do svého Titána. Nebo můžete baterii i věnovat jinému Titánovi, ale přiznejme si to, to uděláte asi zcela výjimečně.

K dispozici máte 8 módů, skoro vše staří známí. Výjimkou jsou dva. Coloseum, což je aréna pro dva piloty, kdo první dvakrát skolí protivníka vyhrává. Tím druhým je pak Bounty Hunt. Ten se hraje 6 vs 6 a úkolem v něm je nahromadit 5 000 usd dříve, než druhý tým. Peníze získáte za zabití buď botů, kteří se v pravidelných vlnách objevují na mapě, nebo zabíjením nepřátel. Získané peníze je pak ještě potřeba uložit v mobilní bance, která se jednou za čas na mapě objeví, ale jen na krátkou chvíli. Že je pak kolem ní rušno je asi každému jasné. Pokud v průběhu boje v tomto módu zemřete ztrácíte přesně polovinu obnosu, který u sebe aktuálně máte. Změnou prošel i mód Amped Hardpoint, ve kterém je potřeba zabrat a udržet určitá místa na mapě. Ta jsou vždy tři, ale pokud u jednoho z nich počkáte delší dobu, zdvojnásobí pak počet bodů, které za jeho držení získáváte. Ostatní módy jako Attrition, Capture the Flag, Free for All, Pilot vs. Pilot a Last Titan Standing jsou beze změn.

Pár věcí mě ale přece jen mírně řečeno zarazilo a u některých bych se rád zastavil. Titanfall 2 přichází se zcela novým systémem, jak získáváte nový level. Vše je závislé na tom, kolik získáte „meritů“. Omlouvám se, nenapadá mě adekvátní český výraz, snad „milník. Ten získáte za plno různých věcí, od plnění výzev, po levelování zbraní až po vítězství v zápase. Aby vaše postava získala další level, musí těchto milníků získat určité množství. Jenže co se stane, když dejme tomu získáte maximální level u své oblíbené zbraně? Jste tak trochu nuceni začít hrát s jinou. Je sice hezké, že tímto způsoben si osaháte drtivou většinu zbraní ve hře, ale já osobně nemám rád, pokud mi hra diktuje, jak jí mám hrát.

Další věcí je trochu podivný systém customizace postavy. Tady to tvůrci řekl bych trochu přepískli, jak Titáni, tak Piloti i zbraně mají snad stovky různých skinů. Není to naštěstí nijak přehnané co se barev týče, nikoho v růžovém obleku jsem zatím nepotkal. O to víc mě ale zarazilo, že ten základní vzhled vašeho Pilota je závislý na abilitě, kterou si pro něj vyberete. Chcete používat Cloak pro chvilkovou neviditelnost? Tak pak prostě budete vypadat jako Viking, přes to nejde vlak. Divné, velice divné.

Tou poslední výtkou, ale dle mého názoru absolutně zásadní je absolutní absence jakýchkoliv statistik ve hře. Tohle jsme prostě nepochopil. Jediné, co se někde dozvíte je kolik jste vyhráli západu a kolik cílů jste zabili. Ani není odlišeno, zda jde o Piloty, Titány, nebo boty. Nechápejte mě zle. Nejsem šťoural, co se po každém zápasu vrtá v číslech a který lidi dělí podle jejich K/D. Ale vždyť statistiky jsou u FPS multiplayeru strašně důležité. Přece jen jde o zápas proti dalším hráčům a hra vám musí dát zpětnou vazbu, abyste byli schopni odhalit, kde se vám nedaří a kde naopak je vaše nejsilnější stránka. Tohle doufám nějaký update opraví.

Pojďme ještě rychle k technické stránce. Hru opět pohání engine Source a je to bohužel na hře znát. Je sice stabilní a málokdy se snímkování nějak zásadně propadne pod 60fps, ale pozorné oko si všimne horších textur a tváře postav ve hře srovnání s jinými hrami už skoro nesnesou. Co hůř, hra postrádá jakoukoli destrukci. Jinde by to člověk snad odpustil, ale u hry, kde ovládáte několik metrů vysoké a desítky tun vážící stroje se to úplně přehlednou nedá. Naštěstí jsou tyto nedostatky technického rázu nahrazeny výborným designem, pestrou škálou barev a je vyloženě radost se na hru dívat.

Celkové zhodnocení

Tak co myslíte, překročil Titanfall 2 stín svého předchůdce. Já myslím, že ano. Z recenze je asi patrné, že jsme dostal doslova královskou porci zábavy. Titanfall 2 je výborná hra, ale i přesto to bude mít i díky nešťastně zvolenému datu vydání těžké. Dejte mu ale i tak šanci, byla by škoda se připravit o jednu z nejlepších FPS akcí současnosti.

Hodnocení: 9/10