Pamatuje si někdo z vás hru jménem Stunts? Jednalo se o autíčka, jejíž hlavním cílem bylo dojed z bodu A do bodu B, nic zázračného že? Jenže ta podstata byla mezi těmito body. S autíčky jste totiž jezdili po speciálních drahách plných lopingů, obraceček, smyček a bůh ví čeho dalšího, zkrátka zábava na dlouhé večery a to obzvlášť v době, kdy světu vládly Windows 95. Tato hra přinesla zajímavou myšlenku a té se chytli vývojáři z Nadeo, kteří pod tehdy taktovkou TopCD vydali svou hru na stejný způsob jen poněkud modernější. Jednalo se o Trackmaniu. Tato hra byla neuvěřitelnou šíleností, kdy vaším jediným soupeřem byl čas a hlavně samotná trať. Trackmania byla také první hrou za níž jsem tehdy utratil svoje kapesné. Není třeba říkat, že když Ubisoft oznámil Trackmanii Turbo, překypoval jsem nadšení a to obzvlášť když na titulu dělali opět profíci z Nadeo, kteří akorát změnili vydavatele.

Jen spuštěním této hry pro mě znamenalo druhé Vánoce. Uvítací trailer byl energický a našláplý nabušeným soundtrackem, což mou nedočkavost jenom navyšovalo. Po tomto emocemi nabitém startu na mě dýchlo menu, které moc záložek neobsahovalo, ale každá z nich skrývala nějaké to překvapení. Korunou toho bylo retro uvítání, které vás pobízelo ke vhození mince, či stisknutí tlačítka "A". Hra si dokáže hrát i sama se sebou, což obdivuji. Nyní zpět k tomu, co hra samotná nabízí. Jedná se TrackBuilder, Online klání, Kampaň, Multiplayer a Editor Autíček. Vše je jednoznačné a každý v tomto jednoduchém menu najde vše co potřebuje. Nic zde nepřečnívá a vše je zde nějakého důvodu. Takže se na jednotlivé kategorie mrkneme.

Začneme kampaní. Tu lze hrát buďto solo nebo v takzvaném Double-driver režimu. Obě varianty nabízí na dvě stovky tratí, což je opravdu úctyhodné číslo. Ty jsou rozděleny do pěti kategorií, jenž by se dali přeložit jako obtížnosti. V každé z těchto obtížností pak najdete závody ve čtyřech různých prostředí, kdy každé z nich má své specifické vozítko a nabízí vždy desítku tratí. Asi bych měl všechny vyvést z případného omylu. Ne nelze si vybrat jakoukoliv trať. Tratě se postupně odemykají podle toho jakých úspěchů dosahujete. Například k tratím o nejvyšší obtížnosti, tedy Black Series, se dostanete jen v případě, že máte všechny předchozí série odjety na zlatou medaili. Dvě obtížnosti pod ní, tedy jen teoreticky pod ní, jelikož jsou vlastně prakticky nad touto Series, vyžadují dojezd prvních obtížností alespoň na stříbro. K hraní trati ze čtvrté obtížnosti vám stačí pouze bronzové a základní tratě ve White Series je možné jezdit v jakémkoliv pořadí, vzhledem k tomu že se jedná o startovních tratě, je to celkem logické. Přeci jenom začít se někde musí.

Každá z této dvoustovky tratí nabízí jedinečný zážitek a také patřičnou výzvu již od prvních úrovní. Čtveřice prostředí nabízí širokou škálu variací a kombinací, čímž nikdy nenarazíte na stejnou trať, či jakkoliv se sobě podobající. Jak jsem řekl výše, tak každé prostředí disponuje unikátním vozidlem. Všechny jsou si sice v základu podobající, však přesto zcela odlišné. Ke každému autíčku je nutné přistupovat trochu jinak, vzhledem k jejich kompletně odlišným jízdním vlastnostem. Což zajišťuje také dostatečnou variabilitu. Budu mít teď jeden malý dotaz. Koukáte někdy na zimní olympiadu na dvojboby? Pakliže vás tato disciplína zajímá, tato hra vám nabídne něco podobného v podobě Double-Driver kampaně. Jde o to, že jedno vozidlo řídí dva hráči, ale jeden bez druhého nemohou vyhrát. Pokud by například zatáčel jen jeden, pak bude vozidlo silně nedotáčivé. V žádné jiné hře jsem neviděl lepší způsob jak ukázat, zda-li dokážou dva hráči dostatečně spolupracovat. Zlatá medaile v tomto případě vyžaduje povětšinou dokonalou synchronizaci a spolupráci.

Nyní se vrhneme na záložku Multiplayer, aby bylo jasno, tak je to zde myšleno jako lokální multiplayer. Ten je možné jezdit ve čtveřici režimů a to splitscreen, monoscreen, arcade a hotseat. Hodně nesmyslných pojmů že? Tak jim toho smyslu trochu dáme. První režimem je prostý závod v rozdělené obrazovce pro až čtyři hráče, kdy každý z nich řídí své vozidlo.  Ve druhém režimu se proti sobě postaví buďto 2, či 3-4 hráči, jen s tím rozdílem, že všechna vozidla budou na jedné obrazovce. A pozor! V tomto režimu je možné do sebe bourat. Každý z hráčů má na startu 3 životy, když někdo vypadne z obrazovky jeden život ztrácí, naopak když někoho vyřadí, život se mu přičítá zpět. Upřímně v rámci hraní na jedné konzoli jsme se u tohoto režimu bavili asi nejvíce. Pak je tu ten režim Arcade. Zde jde o to udržet se na čele tabulky, tedy v top 10. Nejedná se o nic zázračného. Ale na druhou stranu v režimu double-driver i tento mod ujde. Hot-seat je pak úplná klasika. Zde si to na jedné konzoli může rozdat až šestnáct hráčů. S tím, že během jízdy vám dochází palivo. Každý hráč, který dojede pod prvním místem má tak tolik šancí na opravu, kolik mu jich nádrž dovolí. A tento režim je tak králem gaučingového ježdění.

K multiplayeru pochopitelně patří i režim Online, akorát v tomto případě si vysloužil svou vlastní záložku. Rarita tohoto režimu je ta, že proti sobě najednou může jet až stovka hráčů. Což je tedy pořádná nálož autíček na jedné dráze. Krom tedy toho, že vaše umístění může být proklatě nízko, tak ta lepší zpráva je, že musíte mít v dané trati sakra smůlu, aby jste skončili poslední. Utkat se v tomto režimu jde jak na jakékoliv trati z dvou set vytvořených, tak na tratích náhodně generovaných a nakonec i na těch hráči vytvořených. Takže nějaký stereotyp? Kdeže. Tady se zkrátka nudit nebudete a o nějakém tom stereotypu nemůže být ani řeč.

Editor tratí jsem již nakousl, tak hurá na něj. Tak ten je velmi intuitivní upřímně se mi s ním velmi dobře procovalo a to i s obyčejným gamepadem na mé konzoli. Tratě můžete tvořit ve všech čtyřech oblastech a je jen na vás jak budou dlouhé, kolik budou mít lopingů a výkrutů. Fantazii se meze nekladou. Jediným vaším omezením je tak rozloha herní mapy, ale vzhledem k tomu, že můžete stavět trať do země, či několik úrovní k výšinám, je i toho místa habaděj. Já osobně jsem si oblíbil využívání vodní plochy, jelikož autíčka budou skákat pod určitou rychlostí a úhlem žabky a tak zrovna takový malý rybníček může být velmi zajímavým prvkem na trati. Jediné co k tomu tedy potřebujete je fantazie.

Když jsme u těch editorů, tak hra obsahuje ještě jeden. V tom už si však tolik zábavy neužijete. Jedná se o vlastní vizuál autíček, ale to vlastní berte poněkud s rezervou. Jelikož polepy autíček si vybíráte s předem daných a navíc je nutné tyto polepy odemykat hraním kampaně. Dále si můžete vybrat číslo na autě, kdy každé je trochu jinak stylizováno. No a nakonec si můžete vybrat i vlajku státu, který jste si v úvodu vybrali a jenž reprezentujete. Ale i když jezdíte za region ČR nic vám nebrání mít na autě třeba vlajku Kanady. To už je zcela na vás. Každopádně jsem byl zvyklí u této série na poněkud větší rozsah editoru autíček. Ale co se dá dělat. Podstatné je to, že hra je to zatraceně návyková po stránce hratelnosti.

Nakonec jsou tu žebříčky. Ty jsou zde poněkud jiné, než v jiných hrách. Protože jsou zatraceně podrobné. Neporovnávají vás jen s hráči z celého světa, ale umisťují vás i podle daných států, regionů, či krajů. Takže pokud jste třeba smutní z toho, že jste tří set tisící v celém světě, může vás třeba potěšit to, že v rámci České Republiky jste třeba v první dvacítce a v rámci například Plzeňského kraje budete dokonce v top 5. Mě se dokonce poštěstilo, že v jedné trati v rámci kampaně držím světový rekord, což mě potěšilo asi nejvíce. A že šance na rekordy má zkrátka každý.

Po technické stránce jsem hře nemohl vůbec nic vytknout, vše funguje jak má. Hra je svižná a graficky velmi povedená. Hra běží nekompromisně v šedesáti snímcích za sekundu a přes to nejde vlak. Jediným rozdílem je potom splitscreen, kdy hra běží na třiceti, ale to vám ve víru hry vlastně vůbec nevadí. Tady platí, že zábava na prvním místě. Nebyla by to však trackmánie, kdyby kvalitní technickou stránku neokořenila nějakým pořádným hudebním doprovodem. Elektronický soundtrack zde použitý je na míru ušitý a do hry pasuje jako puzzle. Pokud by vás přeci jen rušil je možné jej stisknutím jediného tlačítka vypnout a to přímo v závodě, nemusíte tak zdlouhavě lézt až do nastavení. Stejným způsobem lze soundtrack i zapnout, či natolik zesílit, že ani vlastní motor neuslyšíte.

Celkové zhodnocení

Trackmania Turbo je nástupcem série přesně takovým jakým má být. Celý původní koncept hry je zachován. Ale hra je mnohem rychlejší, šílenější, adrenalinovější, zkrátka tolikrátnější kolik potřebuje. Mísí v sobě líbivé grafické zpracování a velmi návykovou hratelnost, což z ní dělá zatraceně nebezpečný matroš. My se jdeme vrátit do kokpitů našich kaskadérských vozidel, protože zábava v této hře nikdy nekončí. Pro mě jediné zklamání je slabý editor vozidel.

Hodnocení: 9/10