Jednoho krásného, podzimně-prázdninového pondělního rána si sedím doma u počítače, zabrán do psaní školní práce, snažíc se najít správné větné spojení pro poslední větu první stránky v naději, že si hned poté za odměnu dám jeden či dva zápasy v WWE 2K16, už už se mi v mysli rodí ta správná hříčka slov a v tom se ozve hlasité facebookové "píp" a hle: nově příchozí zpráva od mého spolubratra z kapely Something Like, dvorního křiklouna (pro vás šéfredaktora, recenzenta a vášnivého hráče) Jirky se zprávou ve znění: "Ahoj, Zdendo, přišel nám kód na novou WWE 2K17, vím, že tuhle sérii hodně hraješ a tím pádem se v tom vyznáš líp, jak já, a tak jsem si říkal, jestli by sis to nechtěl na starost vzít a napsat na to recenzi?" Mojí na 1000% kladnou a nadšenou odpověď již zde tlumočit, domnívám se, nemusím, i přesto, že s recenzováním čehokoliv v písemné podobě kromě nadávání na to, že něco stojí za prd, nemám. Hru jsem si tedy záhy stáhl a začal hrát.

Jak je již tedy shora patrné, jsem velkým wrestlingovým fanouškem, zejména největší wrestlingové společnosti na světě, WWE, ale zároveň jsem také hráčem, oplývajícím letitými zkušenostmi s touto wrestlingovou sérií. Již od dětství (2003 – do teď) jsem rok co rok dychtivě vyhlížel datum vydání nových ročníků WWE her, z nichž každá se, např. oproti FIFĚ vyznačovala pokaždé znatelně jinou prezentací a novinkami a nikdy se nemohlo stát, že byste od sebe nerozeznali např. WWE SmackDown Vs. Raw 2011 a WWE 12. Toto pravidlo platilo až, podlé mého názoru, do letoška, kdy jsem po zveřejnění prvních informací o novém ročníku a prvních gameplay videích poprvé, kromě backstage brawlů, neviděl, až na pár nových, na první pohled zanedbatelných herních vylepšení, žádnou změnu oproti loňsku, a tak jsem se poprvé rozhodl, že si aktuální ročník nekoupím, vystačím si s 2K16 a počkám si na příští rok, kdy by snad měly být změny mnohem znatelnější. Creation Suite je na současné generaci na velice vysoké úrovni (o tom ještě padne řeč detailněji), a tak by nebyl problém si do loňského ročníku stáhnout jinými uživateli vytvořené nové, precizně vytvořené Superstars, tituly a arény, zahrnuty v 2K17 a čert vem lákavě vypadající Career Mode v aktuální hře nebo vytuněnější Universe Mode, vždyť ještě ani zdaleka nemám dohranou ,,šestnáctkovou kariéru´´ a ten backstage brawl také není nic, co by mě přesvědčilo ke koupi. Zaujímám však stále takové stanovisko po pár dnech hraní WWE 2K17? To se dozvíte v průběhu recenze.

Nyní je to tedy o to ironičtější, že se mi k recenzi dostala WWE hra, kterou jsem si ani nezamýšlel zahrát, jen na wrestlingových párty v Praze, kde kromě živých sledováních jednotlivých shows se ještě konají turnaje právě v nejnovějším ročníku hry, kterých se účastní stále rychleji se rozrůstající komunita wrestlingových fanoušků v Česku a na Slovensku a tedy i se rozrůstá počet hráčů WWE, o čemž jsem se sám přesvědčil v těchto turnajích. Určitě  mi dáte za pravdu, že řečí na úvod už bylo dost a je čas si posvítit na samotnou hru!
Na začátek za normálních okolností by asi bylo dobré si zde vypsat výčet nejvýraznějších novinek, které si 2K pro WWE 2K17 letos připravila – to já tady ale neudělám, respektive to udělám, ale tak, že se budu každému aspektu hry věnovat zvlášť v jednotlivých odstavcích, ale hezky popořadě.

První věc, kterou musím zkraje vyzdvihnout, je skvěle provedená hlavní nabídka, snad nejhezčí, jakou jsem u WWE hry viděl. Jednotlivé položky v hlavní nabídce jsou přehledně rozděleny po sloupcích (jsou v nich rovnou i viditelné podikonky), které se posouvají směrem doleva nebo doprava a už se tak nemusí jednotlivě rozklikávat jako u všech minulých dílů, což mě občas vytáčelo, když jsem hledal např. nastavení jukeboxu. To všechno doplňují v pravidelných intervalech se objevující In-game charaktery WWE hvězd s animacemi jejich příchodů do ringu a vlastně se to vypadá tak, že se procházejí skrz hlavním menu, což je takovou dokonalou třešničkou na dortu už v tak krásně a mnohem více profesionálně vypadajícím menu. Vizuál doplňuje i neméně podařený soundtrack, jehož playlist letos vybíral americký rapper Puff Diddy. Kromě Diddiho rapu můžete slyšet moderní taneční muziku, nějaký ten novodobý rock, dominující v čele s písničkou ,,Run´´ od mých oblíbenců Bring Me The Horizon a v neposlední řadě i legendární Black Sabbath a jejich ´´Paranoid´´. Oficiálních songů je ve hře celkem 13 a výběr na mě působí příjemně, ačkoliv se mi za těch pár dnů hraní velké množství písniček oposlouchalo v důsledku situací, kdy jsem např. přes hodinu vytvářel wrestlera a modifikoval jeho move-set do My Career. Songy se přehrávají náhodně, a tak se často stane, že se opakují tři nebo čtyři neustále dokola. Tím chci říct, že se v herní nabídce budete nejen při vytváření ať už wrestlera, arény, šampiónského pásu nebo čehokoliv jiného pohybovat často a písničky se vám snadno oposlouchají. Osobně mi zde chybí tlačítko s možností přeskakování písniček v hlavní nabídce, jako tomu bylo u některých přechozích ročníků. Naštěstí se v nastavení dá pohrát s jukeboxem, a tak si můžete playlist sestavovat podle sebe a zahrnout do něj třeba i songy jednotlivých zápasníků nebo jej naopak vypnout úplně.

Vývojáři nás kromě možnosti hrát za aktuálně návrativší legendu Billa Goldberga (pro ty, co si hru předobjednali) láká na čtyři hlavní "taháky" hry - pojďme si je jednotlivě rozebrat!

Když už ring nestačí…

V minulých letech jsme párkrát měli možnost svádět zápasy mezi fanoušky nebo v zákulisí show, tato featurka postupně z WWE her vymizela kvůli své neatraktivitě, kdy backstage fight nebyl součástí jednoho zápasu v ringu, přecházejícího postupnou vyhroceností do zákulisí a mohli jste si v nabídce vybrat pouze backstage brawl a ještě často v jedné nebo dvou místnostech nebo parkovištích. To byl nešťatný případ asi osmi posledních ročníků. Mnozí pamětníci si vzpomenou na zlaté časy, kdy jste se z ringu probojovali třeba až mezi diváky nebo do backstage (PSdvojkové Shut Your Mouth a Here Comes The Pain). Letos však již smutně vzpomínat nemusíme, protože tato možnost je ve vší parádě zpět! Představte si, že hrajete dlouhý No Holds Barred nebo Falls Count Anywhere zápas na Slow momentum a akce v ringu a mimo ring u komentátorských stolů vás už nebaví. Co uděláte? Ano, odpověď je správná: posunete epičnost zápasu na další level, přeskočíte s protivníkem přes barikádu nebo jej odvlečete po příchodové rampě do zákulisí a akce jede dál. Možnost skočit mezi diváky máte obvykle v pravém horním rohu ringside, tam je vyhrazená plocha pro zápasení. Bohužel mi ale přijde na interaktivnost docela pustá  - všehovšudy tu je jedna skládací židle, popelnice a stůl. Uvítal bych zpátky něco ve stylu SmackDown Vs. Raw 2007, kdy byly v této oblasti k dispozici žebříky, dalo se někam vysoko vylézt, z toho pak skočit, TV obrazovky k rozbití, pyrotechnický pult…to všechno sem vývojáři mohli zakomponovat, když už tak crowd a backstage brawl propagovali. Ve výsledku vás bude boj mezi diváky brzy nudit z výše uvedených důvodu a budete se chtít vrátit do ringu.

Co se mi však naopak líbí, a to platí i u ringside akce, je úhel kamery, který se soustředí z větší blízkosti na wrestlery, zápasící mimo ring a hlavně právě u crowd fightu to vypadá ještě lépe. Mezi diváky vás osvěcují reflektory a na efekt to působí moc hezky, dokonce vám na chvilku přijde, že je grafika i o něco lepší. Jak jsem již zmínil, akce se může rovněž přesunout i k příchodové rampě a potom do zákulisí – od next-gen verze by jeden čekal, že přechod do backstage se odehraje v jedné plynulé animaci, ale chyba lávky: mezi akcí v aréně a v backstagi vás oddělí jedna, leč ne dlouhá načítací obrazovka, ale i přesto… tohle bych byl schopen tolerovat ještě u last-gen verze, ale tady? Nevyznám se ve specifikách výkonu současných konzolích, je mi však ale jasné, že by to určitě efektivněji udělat šlo (např. načítání během přehrávání nějaké cutscény, jak jdou soupeři do zákulisí). Ve finále to narušuje plynulost zápasu.

Samotné zákulisí se táhne od místnosti vedoucí k příchodové rampě až po dlouhou chodbu zakončenou místem pro natáčení interviews (většinou vidíte, jak Renee Young s někým dělá rozhovor a v momentě, kdy se akce k nim přesouvá blíže, utečou). První můj dojem byl, že zákulisní chodba, lemovaná několika místnostmi, do nichž se dá vejít, vypadá opravdu jako v televizi, i když co aréna, to jiné její zákulisí – to už bychom ale chtěli moc a stejně by to kromě jemného obměnění prostředí bylo k ničemu. Toto prostředí je více ´´hravé´´, můžete se soupeřem házet o tvrdé bedny, o zeď, garážové dveře, můžete na jednu z beden vylézt a skočit nebo jej navést do skříňky s elektrickým vedením, po chodbě jsou rozesety samozřejmě také židličky a popelnice, ale zase: je to trochu málo (kde jsou kendo sticky, kladívko, stoly nebo žebřík?), myslím si, že tam tvůrci nerozmístili tolik zbraní záměrně, abychom více využívali zdí a beden. Já bych třeba osobně uvítal možnost interakce s předměty, které v akci v ringu nenajdeme – pohyblivost s bednami, uchopení trubek, květináčů, čehokoliv, co se mi naskytne. Jak jsem uváděl, chodba je lemována několika dveřmi, do nichž se dá vejít a v jednotlivých místnostech pokračovat v akci – jmenovitě je k dispozici šatna pro wrestlery a kancelář The Authority. Kancelář The Authority je super v tom, že za stolem obvykle sedí Triple H nebo Stephanie McMahon, někdy bitku sledují zpoza stolu, ale nijak nereagují na to, že jim v podstatě ničíte kancelář a někdy, a to se mi líbí více, přijde hezká animace, kdy váš protivník proletí do místnosti dveřmi, vy vstupujete za ním a u dveří se setkáte tváří v tvář s Triple H, utkví na vás na chvilku oči vážným pohledem a odejde. Na obou místech, pokud máte jeden finisher + minimálně dalších 50 % momenta, lze také využít OMG momentu (např. powerbomb s protivníkem o psací stůl), znamenajícím často konec zápasu v podobě KO. Pokud se jedná o Falls Count Anywhere nebo Last Man Standing zápas, jste doprovázeni rozhodčím, aby zápas ukončil. Bitka mezi diváky a v zákulisí má více takový fight feeling než wrestlingový, kazí to však jedna věc, a ta, že chůze wrestlerů je pomalá, resp. uzpůsobená jen pro pohyb v ringu, ale tady často trvá, než se doploužíte nebo doběhnete z bodu A do bodu B. V ringu to funguje, ale tady bych doporučil do příště vývojářům zapracovat na trochu rychlejší chůzi a běhu.

Tvůrci při příležitosti těchto mimoringových fightů vymysleli na první dojem šikovnou věc, a to split screen mezi dvěma soupeři v případě, že jsou od sebe v jeden moment více vzdáleni (př. jeden odejde do zákulisí a druhého mezitím sledujeme v ringu. Ve většině případech se mi ale stalo, že během split screenu klesl Frame-Rate dolů a měl jsem tak pocit, že sleduji zpomalený film.
Backstage brawl si také můžete vybrat v nabídce samostatně a svádět souboje i mezi ženami, které mají letos ve hře konečně větší roli (s ohledem na současnou ženskou revoluci v WWE). V případě, že si v menu zvolíte tento druh zápasu samostatně, pak je omezen na jeden finisher nebo jeden OMG moment, po kterém záhy zápas končí, podle mého se více vyplatí zvolit klasický zápas a do backstage se postupně dopracovat.

Jak jsem uvedl, samotný boj, ať už mezi diváky nebo hlavně v zákulisí působí více jako rvačka než jako wrestling a to tak má být. Crowd a backstage brawl vnímám jako lehce osvěžující přídavek do hry, neurazí, ale ani nenadchne a má několik vad na kráse (nízký framerate při split screenu, loadingy a ne úplně využitý potenciál dostupného prostředí).

Bylo tu, není tu

Velkým lákadlem WWE her byl vždy příběhový mód, který procházel během let různými proměnami. Já si např. vždycky vzpomenu na do dnešní doby nepřekonaný Season Mode ze SVR 2006, oplývajícím skvělými cutscénami, solidními příběhy a hlavně poctivým dabingem od hvězd, legend a komentátorů WWE, kteří propůjčili reálné hlasy svým virtuálním já. I další roky stály za to – Road to WrestleMania ze SVR 2009, 2010, 2011, WWE 12 (jeden z mých favoritů), pak s WWE 13 přišlo převypravování významných událostí v historii společnosti v herní podobě (Attitude Era), WWE 2K14 přišlo s 30 Years of WrestleMania (ku příležitosti nadcházející třicáté WrestleManie v roce 2014), kde jste hráli podle historických posloupností vybrané zápasy od 1. až do 29. WrestleManie a co dál? 2K převzalo plnou režii nad sérií až v ročníku 2K15, prvním na současné nové generaci, a vsadilo po vzoru NBA na jistotu 2K Showcase, soustředící se na mapování kariéry jednoho sportovce, týmu nebo obecně historického období a do WWE přeneslo dvě rivality – mezi Johnem Cenou a CM Punkem a po nich Triple H se Shawnem Michaelsem. Showcase mód pokračoval v loňském roce se zmapováním kariéry WWE Hall of Fame ´´Stone Colda ´´ Steva Austina (taktéž cover star v 2K16). Letošní zveřejnění přeobjednávky a traileru s WCW legendou Billem Goldbergem a následným odhaleným obalem v čele s Brockem Lesnarem, se řada fanoušků, včetně mně, domnívala, že se Showcase bude soustředit na WCW nebo spíše na velké okamžiky v kariéře právě Brocka Lesnara. Pro všechny ale zanedlouho přišla studená sprcha, neboť 2K oznámilo nepřítomnost Showcase módu v letošním vydání.

Vývojáři si v oznámení na nic nehráli a okomentovali toto rozhodnutí odůvodnitelným způsobem, a to, že původně Showcase měl být o Brocku Lesnarovi, nicméně za prvé 2K narazilo, protože zjistilo, že na hodně hvězd, souvisejících s velkými momenty jmenovaného, nemá licenci do hry a za druhé nechtěli dělat nic jiného, co by bylo ve výsledku pod jejich standarty, a tak se rozhodli letos od Showcasu ustoupit a místo toho soustředit práci k vylepšení stávajících WWE Universe Mode a My Career, po čemž hráči taktéž dlouho volali. Obecně mi přijde letošní propagace od 2K více sympatická – nevyznačovali se žádnými velikášskými slogany typu ´´Něco, co jste ještě neviděli, úplně jiné, největší hra v WWE historii´´ atd. Řekli upřímně, že se velká revoluce v grafice a v hratelnosti konat nebude a že se pojede ve stylu 2K16, přičemž dostaneme zase o něco realističtější simulaci WWE s poctivě udělaným Universe módem a My Career módem, pár novinkami v možnostech tvoření a největší roster v historii série. Nic víc, nic míň.

Nebudu lhát a s čistým svědomím řeknu, že kromě ne tak velkých změn mě nepřítomnost Showcase utvrdila v tom, že si 2K17 nekoupím. Ostatní featurky pro mě nepředstavovaly tak velké lákadlo, abych si novou hru pořizoval, o to jsem radši teď, že jsem se k letošnímu ročníku dostal takto náhodou a mohl si trochu poupravit stanovisko.

Teď, když jsem 2K17 měl možnost hrát, jsem si uvědomil, že méně někdy znamená více, protože aktuální My Career, troufám si říci, úspěšně zahlazuje chybějící díru po Showcase a nakonec to hře jen prospívá.

My Career Mode

My Career mód se už potřetí za sebou vrací do WWE od 2K a letos se dočkal zatím nejvýraznějších vylepšení, přičemž premisa je stejná. Na začátku si musíte vytvořit novou Superstar nebo si již vytvořenou do kariéry importovat. Právě možnost vytváření a úprav v WWE hrách, zejména nyní na PS4/XONE je na hodně, hodně vysoké úrovni. Můžete si na základě fotky importovat do hry vlastní obličej a ten pak přidělit nově vytvářenému borci. Pro mě importace fotky byl docela ošemetný a zdlouhavý proces, jelikož se musíte vyfotit v ideální vzdálenosti a ve vhodné poloze, aby vám fotka šla ´´nasadit´´ na obličej postavy ve hře - nakonec se povedlo. U postavy můžete snad kromě modifikování velikosti pánského přirození (ozkoušeno) upravovat opravdu všechno, a do takového detailu, až je to k nevíře, jmenovitě např. viditelnost šlach na rukou, pupínky na čele, rozpětí nosních dírek, …je toho opravdu hodně a to ani nemluvím o oblečení (to si ale vybíráte až po úvodním tréninku – v Performance Centru má vaše postava předem vygenerovaný sportovní ohoz od Tapoutu), u jehož tunění můžete strávit dalších několik hodin. K tomu si ještě přidejte detailní tvorbu move-setu, nově entrance videa a originální animace po vítězství zápasu – možnosti jsou zde v podstatě neomezené.  Nakonec si svého borce pojmenujete. Po úvodní scéně se sestříhanými záběry o tom, že i ty největší hvězdy začínaly od píky, tak jako vy a že si všechno budete muset vydřít, pokud se chcete dostat na vrchol, následuje další, tentokrát už in-game cutscéna ze z NXT zápasu, kdy se Finn Bálor stává novým NXT šampiónem, přičemž vaše postava je v publiku v první řadě spolu s náhodně renderovanými kolegy z Performance centra a užívá si tento moment, dokonce si i s Finnem plácne. To přechází do další cutscény, tentokrát již v Performance centru, kde vás koučuje trenér a legenda WWE Jason Albert (je zde namluven reálným Jasonem Albertem), po krátké motivační řeči jste v ringu s náhodným bezejmenným soupeřem a dáváte si zápas nanečisto. Potom následuje něco jako takové tři testy, na základě jejichž výsledků budete přesunuti buďto do NXT (ze kterého se postupně dopracujete do hlavního rosteru) nebo s lepším výsledkem rovnou do hlavního rosteru (Raw, SmackDown) – to je novinka oproti přechozím dvou ročníkům, v nichž jste kariéru začínali v NXT. První test je v Performance centru zápas ve složení Vy proti Samoa Joeovi z NXT, přičemž vás Jason Albert z poza ringu peskuje a druhý test, a to je další velkou novinkou v 2K17, je takzvaný Promo Engine. Pro ty z vás, kteří se neorientují ve wrestlingové hatmatilce, promo znamená mluvení s mikrofonem, ať už jde o sebeprezentaci nebo slovní konfrontace v ringu s někým jiným za účelem vývoje daného příběhu, vedoucího většinou k vyvrcholení v podobě zápasu, netřeba asi dodávat, že si mluvením i budujete svůj charakter a reakce u fanoušků. Toto budování si charakteru a fanouškovské základy má velkou váhu v WWE 2K17, jenže, jak vám Jason Albert vysvětlí, každé publikum reaguje jinak, přičemž on bude v daném případě zastupovat publikum a je na vás, zda ho ohromíte či nikoliv. Nebudu vás teď zahlcovat tím, jak ve hře promo funguje, když se bavíme o My Career, na to si vyhradíme místo v představení Universe módu, v němž je Promo Engine hodně důležitým nástrojem. Vaším prvním soupeřem za mikrofonem je jeden z nejlepších současných talkerů v WWE, Enzo Amore a vy s ním svádíte slovní bitvu, cílem je obrátit publikum (Jasona Alberta) na vaší stranu a Enza tak ´´překecat´´. Jako poslední test následuje tzv. Self-promotion (jeden ze šesti druh prom v 2K17). Představujete se tak tím v ringu divákům, sdílíte s nimi své názory, myšlenky, dokonce i můžete mluvit přímo k nim (říci, jaké je to hrozné nebo naopak skvělé publikum), jakmile skončíte, trenér vám oznámí, jak jste lidi na vrchních pozicích v WWE ohromili a kam budou směřovat vaše příští kroky. Já jsem porazil Samoa Joea a za mikrofonem Enza Amoreho, tudíž jsem směřoval rovnou do hlavního rosteru, ve kterém jsem začal v Tag Teamové divizi. Zobrazí se vám přehledné okénko (oproti 2K16), kde máte v jednom políčku váš vypsaný zápas pro danou show, dle libosti k tomu můžete přidat promo před nebo po zápase, pod tím je políčko s údaji o vaší postavě, včetně čísla overallu (úroveň schopností a síly v ringu, která je na začátku kariéry ještě slabá), nově je tam úroveň popularity s počtem fanoušků a status, jak fanoušky bavíte promy a zápasy. Dále tu máte klasicky žebříčky a číslo vaší pozice u titulu, o nějž se chcete ucházet (můžete přepínat mezi tituly, o něž chcete zápasit), status oblíbenosti u The Authority (podle toho, zda budete plnit jejich příkazy pro zápasy, např. prohraj čtyřhvězdičkový zápas na diskvalifikaci a dostaneš 400 Sp.), seznam spojenců a rivalů – ty si utváříte a obměňujete v průběhu kariéry, novým políčkem je letos prodejnost triček s vaším jménem - podle jejich prodejnosti roste nebo klesá vaše popularita a dostáváte za to nějaké ty expy. Právě za Xpy si postupně vylepšujete schopnosti v ringu.

Poslední novinkou v My Career je Heyman Guy Challenge (Paul Heyman, jeden z nejlepších promotérů, řečníků a manažerů v historii profesionálního wrestlingu a ten, co doprovází Brocka Lesnara). Abyste si toto políčko zpřístupnili, musíte nejdříve vyhrát alespoň jeden titul, pak se vám začne objevovat v cut scénách samotný Paul Heyman a vy budete plnit jeho výzvy – pokud budete dělat, co Heyman říká, máte velkou šanci, že se stanete jeho klientem, pokud nebudete dělat, co Paul Heyman říká, budete mít nemalé problémy s bestií jménem Brock Lesnar. Do této části kariéry jsem se dostal tak, že se mi povedlo vyhrát Tag Teamové, poté jsem rychle tituly se svým parťákem prohrál, následně jsem střihl promo s oznámením rozpadu týmu a na to jsem si začal prorážet cestu k Paulu Heymanovi a zatím se mi to jeví jako solidní zábava. Neduhem loňské kariéry byla předvídatelnost a stereotypnost – museli jste každý týden zápasit v Raw nebo Smackdownu a následně po naprosto nedůležitém zápase v show Superstars dělat nepovedeně zpracované rozhovory s Renee Young s pár opakujícími se replikami, ze kterých šla vybrat odpověď.

To je letos pryč a rozhovory působí více přirozeně, máte ke zvolení více komplexnějších odpovědí, dokonce vás i během interview může někdo napadnout, z čehož se stane backstage brawl. Jedinou vadou na kráse je absence reálných hlasů, takže jenom čtete text a postavičky otevírají pusu a tak je tomu i u prom. To jsme chápali v roce 2003 u Season Modu u Here Comes The Pain, ale v této době by už snad neměl být problém mít hlasovou lokalizaci alespoň v My Career (podívejte se zpátky do roku 2005 na již zmíněný Season Mode u SVR 2006). Loni Renee i Vaše postava disponovali dabingem. Letos to působí tak zvláštně, když si uvědomíte, že jedinými namluvenými postavami v celé hře jsou trenér Jason Albert se svými několika replikami a Paul Heyman.

Co se týče zápasů samotných, většina z nich má ve vašem příběhu smysl a skoro nikdy se neopakují - loni, že jsem tři týdny po sobě měl zápas proti Nevillovi. Také díky promům máte větší volnost v utváření svého charakteru, kdykoliv si můžete hodit Heel/Face turn, můžete někoho napadnout nebo zachránit a tím tvořit další příběhy vedle těch ´´nalajnovaných´´ V kariéře mám nahráno relativně málo, nicméně mohu s potěšením konstatovat, že se zatím královsky bavím a dostávám od toho přesně to, co WWE 2K16 neměla a mně to chybělo. Nakonec mi ani vůbec Showcase mód neschází a je vidět, že si na My Career módu dali tvůrci opravdu záležet. Do příštího ročníku tento mód s radostí uvítám zpět, ale mohl by tentokrát zahrnovat kromě dabingu třeba pro změnu kariéru u ženy nebo nějaké legendy (vytvořené hráčem), která se vrací po letech do WWE, tím by tento režim dodal ještě na větší zajímavosti, přeci jen už je to potřetí, co začínáte v kariéře jako nováček a po čtvrté už se to může lidem začít zajídat.

WWE Universe Mode

Universe mód jsem si oblíbil už od jeho první verze v SVR 2011 a prakticky u něj zůstávám po celý rok, jen co dohraju příběhovou kampaň, ať už je to Showcase nebo RTWM a dává mi tak důvod se ke hře vracet. Universe mód vždycky byl a je i letos postaven na tom, že se snaží věrně simulovat vysílání jednotlivých shows za sebou tak, jak to jde v kalendáři, v pondělí máte Raw, pak NXT, Main Event, Smackdown a jednou do měsíce placenou akci, na které dochází ke kulminaci všech vyhrocených sporů daného měsíce nebo měsíců – kalendář si lze uzpůsobit kompletně podle svého.

Letos však zmíněný mód 2K posunula na další level – viditelných změn si všimnete hned v úvodní obrazovce, kde máte zvýrazněnou show s hlavními protagonisty, konající se v ten den, kalendář, My Universe a Story Options. V My Universe vidíte novinky, seznam rivalit, můžete spravovat jednotlivé superstars a týmy a upgradovat shows – to už všechno známe z dřívějška, tady je to jen jednodušeji a přehledněji udělané.

V úvodu už jsem nakousl hlavní snahu, o co se 2K v Universe modu snaží, a to co nejvěrněji simulovat vysílání programů WWE - tady začíná výčet novinek oproti rokům předešlým: před začátkem show vidíte zápasnickou kartu, včetně prom, je zde ještě možnost kartu jakkoliv pozměnit, ale můžete to samozřejmě udělat i kdykoliv mezi zápasy. Kliknete na Start the Show a jako loading screen se spustí úvodní intro pořadu i se znělkou, po jehož naběhnutí udělá střih a vidíte ohňostroje a famfáry, zobrazí se název města a klasické uvítání komentátorů, to plynule přejde do menu se zápasnickou kartou, jejíž podoba doznala vizuálních změn k lepšímu, přičemž ke každému zápasu mají ještě pár slov komentátoři. Co mi vadilo a bude vadit, je to, že se v menu při procházení zápasnickou kartou stále přehrává theme song One show a nedá se ztlumit (nebo to jde, ale já na to ještě nepřišel). Obrovskou a pro mě největší pozitivní změnou je fakt, že každý týden je daná zápasnická karta pořadu úplně jiná a dává logicky víc smysl, takže už se nestane, že vedete spor např. s Dolphem Ziglerem a pak s ním zápasíte každý týden v Raw a ještě v Smackdownu a ještě na PPV. Každá rivalita má svojí správnou gradaci, soupeři se střídají, typy zápasů také, ženy dostávají na kartě více prostoru, cutscény se neopakují stále dokola a hlavně máte motivaci nehrát jen placené akce, ale i týdenní shows, které jsou skutečně poutavé a vtáhnou vás svou atmosférou do hry. Tomu také nemálo napomáhá již u rozboru kariéry naťuknutý Promo Engine, díky němuž je na autenticitě shows neskutečně přidáno – mluvení v ringu s mikrofonem prostě k wrestlingu patří.

Funguje to tak, že superstar přijde do ringu, vybíráte z několika možných dialogů, přičemž vám ubíhá čas na odpověď. Je to takový nástroj k budování rivalit, jejich gradaci, aliancí nebo napomáhá vývoji charakteru zápasníka. Ve hře je celkem šest druhů prom: Self-Promotion (vyjadřujete své myšlenky směrem k fanouškům), Call Out (pozvete do ringu osobu, se kterou máte problém), Turn Face (ze záporáka se stanete klaďasem), Turn Heel (z klaďase záporákem), Form Tag-Team (necháte vzniknout Tag team), Break-up Tag-Team (necháte rozpadnout Tag team) – všechny tyto scénáře se od sebe výrazní liší a jsou hlavním činitelem, ovlivňujícím současné i nadcházející rivality v Universe módu. Žádné promo není nikdy stejné a ani publikum – to se dělí na Family-friendly, Hardcore, Respectful a Disrespectful a vy předem nikdy nevíte, jaký typ publika v dané hale bude, takže neexistuje univerzální vzorec na vyseknutí dokonalého proma. Cílem proma je dostat publikum na svou stranu pomocí vašich mic skills a řeknu vám, je to pěkně těžké, ale zábavné – v levém horním rohu je váš metr a v pravém horním rohu metr soupeřův a váš metr se s každým, vaší postavou, pronesený dialogem buď zaplňuje nebo odečítá, záleží opět na typu publika.

Ke svému překvapení jsem rovněž zjistil, že vývojáři před vydáním stihli rozdělit rostery Raw a Smackdown (ty se rozdělily v červenci a hra je obvykle aktuální ke květnu daného roku), a tak jsem si ušetřil hodně času s nastavováním domovského brandu každé superstar, takže se už nestane, že vám zápasí deset stejných lidí ve třech shows týdně jako v minulých letech, pokud tedy nenastavíte, že se mohou objevovat ve více pořadech, to ale nedoporučuji.

Celkově jsem tedy z Universe módu nadšen a hodnotím jej jako zatím nejlepší Universe mód v WWE hrách a tím pádem u něj s jistotou zůstanu až do vydání 2K18.

"Máš už vybráno?" "Ne, nemůžu se rozhodnout mezi tímhle a dalšíma 131"

Ano, je tomu tak, WWE 2K17 se může pyšnit největším rosterem v historii jakékoliv WWE a možná i wrestlingové hry. Je zde 70 současných mužských hvězd, včetně zástupců NXT, 22 žen (nejvyšší počet žen v historii série), 40 legend ze všech období + pro nadcházející DLC je potvrzených dalších 24 hvězd současných, i minulých.

Přibylo nám i hodně nových vycházejících hvězd, jmenovitě např. AJ Styles, Sasha Banks, Bayley, American Alpha, Alexa Bliss, Charlotte Flair, Becky Lynch, Asuka, Samoa Joe, ... je tu v podstatě každý člen hlavního rosteru a velké množství borců z NXT. V základní verzi hry ale podle mě více než Goldberg chybí současný horký artikl WWE,  NXT šampión a obrovská hvězda z Japonska, Shinsuke Nakamura - ten je k dispozici pouze, pokud si koupíte speciální NXT edici hry nebo si jej za nějaký ten peníz stáhnete jako DLC spolu ještě s Apollo Crewsem a Niou Jax. Teď si nejspíš pokládáte otázku, proč jsem vyjmenoval mezi nováčky rosteru hlavně ženy, odpověď je jednoduchá:  jsem velkým fanouškem současného ženského wrestlingu, hlavně toho nyní v WWE, kde už se smázla nálepka ženy s označením Diva, spojovaná především s cat fighty a nezajímavými zápasy, tvořenými především modelkami, majícími WWE jako místo ke zviditelnění se. V WWE nyní zažívají ženy zlaté časy, ukazují všem, že se po zápasnické stránce dokáží vyrovnat mužům, protože to jsou opravdové wrestlerky a dostávají velký prostor v televizi. To se promítlo právě do letošní hry, kdy máme 22 žen a je to vůbec poprvé, co mně s nimi opravdu zápasy baví hrát. Když si vzpomenu na roster v WWE 12, čítající všehovšudy 6 Divas, tak je to opravdu rozdíl, ale zase, do hry se odráží to, jak se WWE sama vyvíjí.

S legendami obecně ve hře nemám problém, jen se nemůžu zbavit dojmu, že vývojáři vzali všechna jména, na která v tu dobu měli licenci do hry a naházeli je sem bez většího rozmyslu. Známá jména (The Rock, Stone Cold, Ultimate Warrior,..) střídají ta méně známá (Earthquake, Larry Zbyszko,..), ty pak doplňují alternativní variace jednotlivých zápasníků z různých dob (Kane, Undertaker, Hunter Hearst Helmsley,..). Každý si tak najde to svoje a to se mi líbí.

Při tak velkém počtu hratelných postav 2K nezapomnělo na přítomnost abecedy u výběru zápasníků – hledáte např. Rickyho Steambota, zmáčknete na ovladači R2, najedete si v abecedě na R a už ho tam máte.

Jsou tu arény všech placených akcí loňského a částečně letošního roku, nově sem dali vývojáři NXT TakeOver Brooklyn, New York a Dallas.

Protože hra byla vytvářena ještě před brand splitem, chybí zde Universal titul, SmackDown Women´s titul a SmackDown Tag Team tituly – není to ale tragédie, protože si můžete totožné tituly vytvořit ve hře buďto sami nebo si je stáhnout z Community Creations – já už je tam třeba mám pěkně nastahované.

A jak se to hraje?

V jedné zásadní věci se s vaším redaktorem Jirkou shoduji, a to v tom, že nejdůležitější věcí je to, jak se hra hraje a potom až, jak vypadá. Tato série si prošla mnohými změnami, od arkádového pojetí hratelnosti až po snahu udělat z wrestlingu uvěřitelnou herní simulaci, nastolenou od 2K15, úspěšně pokračující přes 2K16 až do 2K17. Už jsem tady psal o svých pocitech, když jsem viděl první záběry ze samotného hraní 2K17 a neviděl od 2K16 téměř žádný rozdíl. Před svým prvním zápasem jsem očekával, že feeling nakonec bude přeci jen trochu jiný, ale nebyl. Ovládání je shodné s přechozím ročníkem až na pár novinek v zápasech. 2K16 loni zavedla nový Reversal systém, který disponuje u každé superstar několika proužky pod ukazatelem staminy a po každém úspěšném reversalu se jeden nebo dva odendají a pomalu se nabíjejí zpět. Letos je tento systém vylepšenější o tzv. Major reversals a Minor reversals. Při šanci na Major reversal se krátce na obrazovce rozsvítí zelená ikonka s R2 v momentě, kdy se na vás soupeř pokouší provádět útok s ničivějším dopadem na zdraví pro vaši postavu, vy tak v ten jeden moment máte šanci zabránit tomuto útoku a když se vám to nepovede, ve druhé sekvenci útoku blikne tmavě oranžová ikonka – to je Minor reversal, přičemž Major reversal vám sebere dvě políčka a Minor reversal jenom jedno. Odvracení útoků nepůsobí kostrbatě, animace jsou plynulé a efektivní a reversal sloty se dobíjejí o něco rychleji než v 2K16 včetně staminy.

Změn doznala fyzika žebříků, kdy žebřík opravdu působí jako opravdový žebřík a ne jako papírová skládačka. Dočkali jsme se i pár nových, pěkně udělaných animací útoků, využívajících žebříky a stoly. Právě u žebříkových zápasů o tituly, zavěšenými nad ringem, doznala pozitivní změny technika, jakou se titul snažíte získat. V minulých letech jste na žebřík vylezli, zmáčkli jste tlačítko a to drželi, dokud vaše postava s titulem nespadla na zem v nepovedené animaci. Nyní je tu povedená minihra, ve které kroužíte pravým analogem kolem otáčejícího se kruhu, ve kterém je malé místečko a vy se do toho místečka musíte trefit. Po každém trefení se se vám rozsvítí jedno světýlko uvnitř kruhu zelenou barvou, napínavosti přidává i fakt, že sice můžete během zápasu rozsvítit všechna světýlka, ty se ale nezhasnou a sčítají i se soupeřovými body a tak se může stát, že to poslední světýlko rozsvítí soupeř a tím pádem vyhrál zápas. Je to skvělá a osvěžující věc do série, dodávající řádné napětí do zápasu jako v televizi, kdy každou vteřinou tajíte dech, jestli soupeř vašeho favorita titul náhodou zrovna teď nesundá.

Znatelnou změnou prošly vícečlenné zápasy, kde jsou všichni proti sobě. Já osobně nikdy ve hrách např. triple threaty neměl rád, protože jsem neměl kontrolu nad tím, na koho budu primárně útočit a bylo velice obtížné dobrat se konci zápasu, neboť mi stále druhý soupeř přerušoval počítání, jedinou možností tak bylo jej vždy vyhodit z ringu, nasadit tomu zbývajícímu finisher a rychle odpočítat. To už je letos minulostí a WWE 2K17 se zase o něco více přiblížila ve své simulaci realitě. Když sledujete v televizi např. již zmíněný triple threat, většinou to je tak, že dva jdou do sebe, pak sejmou dohromady toho třetího, ten se mezitím odkutálí z ringu, kde nabírá síly a pak se vrátí do zápasu, pokud již zápas neprohrál tím, že soupeř v ringu odpočítal soupeře. Nikdy to není tři proti sobě po celý zápas, obsazení se střídá, tak to přesně je i v aktuálním ročníku, kdy inkasujete nějaký silný útok nebo vám dochází stamina, odkutálíte se tak automaticky z ringu a u vašeho indikátoru se dobíjí zdraví, když je alespoň na oranžové hodnotě, můžete se do zápasu vrátit. Ani mi nevadí, že se vám postavička odkutálí sama a během doby, co se jí dobíjí energie, nemůžete nic dělat. Je to přece wrestlingová simulace, no ne? Také si konečně zmáčknutím R3 můžete označit soupeře, ke kterému budou směřovat vaše útoky – za to palec nahoru, líbí se mi to a je to opět krůček k realističnosti.

Drobnou změnou oproti loňsku je možnost použít OMG moment už pouze jednou za zápas, to mi nevadí, OMG se hodí do epických zápasů a dostává se mu tak více na výjimečnosti.

V minulosti se mi stávalo, že jsem ať už v ringu nebo mimo něj rozběhl a zastavil se, protože jsem zakopl o ležícího protivníka, to vývojáři vyřešili novou přeskakující animací, která těmto nepříjemnostem zamezuje.

Umělá inteligence je ve hře na slušné úrovni, ale občas se stane, že se váš protivník zasekne, když jste například na zemi, stojí nad vámi a nic nedělá, dokud se sami nezvednete a nezačnete do něj bušit.

Nezmínil jsem se ještě o typech zápasů v 2K17 – typy zápasů zůstaly od loňska neobměněné a jako jediný přibyl backstage brawl. Můžete si tak zahrát klasicky jeden na jednoho, dva na dva, zápas v kleci, Royal Rumble, Elimination Chamber, No Holds Barred atd…vyberete si.

Výše jsem napsal, že se 2K snaží o simulaci wrestlingu, nikoliv mlátičku (to by pak nebyl wrestling), a tak jsou některé zápasy dlouhé, jsou v nich akčnější a méně akční, či technické  chvilky, takže chápu, že pro někoho, kdo wrestling nesleduje a koupí si hru s očekáváním rychlé řežby, bude zklamán. Na druhou stranu wrestlingoví fanoušci (i já) z uvěřitelnosti hry budou jásat.

Hratelnost máme za sebou, pojďme ještě na technickou stránku

Grafika je, až na pár poupravených obličejů hvězd WWE úplně totožná s tou loňskou a na první pohled od sebe tyto dva ročníky nelze rozeznat. Ano, není to bůhvíjaká tragédie, ale zároveň by při současném výkonu konzolí mohla být hra po grafické stránce o hodně lepší, zvláštní péči by měli vývojáři do příště soustředit na fanoušky v hale, kteří vypadají jako nepovedený port z PS2 a už to začíná být docela ostuda. (Jen se podívejte jak vypadá UFC 2 od EA, pozn.red.) Jsem si jist, že kdyby 2K konečně opustila od vydávání wrestlingových her na generaci minulou a soustředili se výhradně na tu současnou, vypadalo by to úplně jinak a očekávám, že snad už příští rok přejdou na nový grafický engine po vzoru např. FIFY nebo právě UFC.

Po zvukové stránce hra také není odlišná od loňska a udržuje zavedený standart – zvuky ringu jsou realistické, nově slyšíme v zápasech občas ´´hekání´´ zápasníků, reakce publika nicméně ještě potřebují trochu doladit – někdy skandují, když se v ringu nic neděje a při OMG momentu nebo finisheru jsou téměř zticha a nereagují. Jeden by čekal, že se s novým ročníkem dočkáme aktualizace komentátorského obsazení. Už dávnou to není složení Michael Cole, Jerry Lawler a JBL – chybí tu Byron Saxton, Corey Graves a hlavně můj oblíbený Mauro Ranallo, tak snad příště. Komentátorské linky jsou od 2K16 značně bohatší, fráze se tolik neopakují, jenomže z nich necítíte žádné zapálení, žádné reálné emoce. Komentátoři ve studiu prostě jen četli dialogy.

Celkové hodnocení

WWE 2K17 splňuje všechno, čím má být, a to je skvělá wrestlingová simulace – nejpovedenější zatím. Většina věcí funguje na jedničku a těch pár drobných much není tak výrazných, abych musel kvalitu hry snižovat. Pro ty, co mají doma loňský ročník a stejně jako já zvažují, zda mají investovat do nového, já říkám ano, investujte. Pokud si přeci jen vystačíte s 2K16 a počkáte si až na příští rok, je to také v pořádku. Vám ostatním, pro které to bude první wrestlingová hra vůbec nebo si chcete pořídit novinku po delší době, jednoznačně doporučuji.

Hodnocení: 8/10