Když před třemi lety vyšel třetí díl poměrně populární válečné akce Sniper Elite, všichni hráči skákali nadšením a to hlavně proto, že v současné době je her z 2. světové války jako šafránu. Takže po dosažení úspěchů s trojkou se autoři v Rebellionu okamžitě pustili do pokračování, jenž nás opět mělo zavést na frontu v Evropě. Já si však říkal, jestli bude krom prostředí ve hře i něco nového, či něco zásadně změněného, inovovaného, zkrátka něco na co bych mohl hledět s pusou dokořán a říkat páni, tak to je hustý, to jsem ještě neviděl. Jasný, to bych si maloval až příliš růžově, na takové wau momenty se čeká kolikrát desetiletí a objeví se v jedné hře z tisíců, věřit přeci tomu, že by se něco takového mohlo objevit i takovéto hře je krajně nepravděpodobné. Nic by se však nemělo předčasně vylučovat. Takže sem neváhal ani chvíli a vrhnul se do recenzování Sniper Elite 4 v očekávání, že se série opět někam posunula.

Vše, ale pěkně popořadě. Nejprve se podíváme na dějové pozadí této hry. Hlavním protagonistou je opět elitní ostřelovač Carl Fairburne. Ten se po úspěšné misi vrací s Afriky zpět do Evropy. Konkrétně na břehy Itálie a sicilský poloostrov. Tam podle rozvědky Nacisté připravují nebezpečnou zbraň v podobě naváděných střel, které pomohl vyvinout jistý vědec Dr. Kessler. Carla, tak opět volá povinnost vůči spojencům. Jeho úkol je jasný, zamezit výrobě této zbraně a získat onoho vědce na stranu spojeneckých sil. Celý děj je pak pospojován řadou skicovaných i klasických cut-scén, jenž tu plní úlohu hlavně toho, že hra opravdu nějaký ten příběh má a nejde jen o řadu map poslepovaných do sebe. Pokud jste hráli předchozí hry, tak jistě víte, že ona příběhová část, je pro hru stěžejní a tady tomu nemělo být jinak. Ale když se podíváte na počet kapitol, u nichž zářivě svítí číslo osm, pak si začnete říkat, sakra to bude nějaký krátký ne? A opravdu, to krátké není. Pokud budete chtít misi splnit poctivě, se všemi zadanými úkoly a pokud možno potichu, pak se délka jedné kapitoly může vyšplhat i k úctyhodným dvěma hodinám, což není vůbec špatné. Pokud bych měl tedy nastavit dobu, za níž můžete hru dohrát, tak se dostaneme k nemalému rozpětí zhruba 8 - 16 hodinám.

A jak jsem nakousl v odstavci výše, celá herní doba je závislá na tom, zda budete plnit i vedlejší úkoly na mapě či nikoliv. Vedlejší úkoly si můžete zpřístupnit v jakém si interloudu před zahájením samotné mise a to rozhovory s členy místního partyzánského odboje a přes vysílačku s rozvědnou službou. Za splnění těchto úkolů, pak dostáváte zkušenostní body k dobru. Ano, ty rpg prvky dneska opravdu cpou všude, akorát tady místo úrovní, co to kecám, stoupáte po úrovních, ale ještě k tomu po šaržích. Každá úroveň vám pak daruje jeden dollar, ano jeden dollar a třeba za takových krásných pět dollarů už si odemknete novou zbraň, či jiné vybavení. Hra s tímto dílem dokonce přichází i se systémem perků, takže každou pátou úroveň si můžete jeden ze dvou aktivovat a ve výsledku jich můžete mít až šest. Perky se většinou skládají z různých úprav parametrů, jako že dokážete déle zadržet dech, či můžete seskakovat z vyšších míst a podobně. Ale tímto nekončíme. I samotné zbraně lze upravovat a to tak, že splníte několik zadaných výzev, které u dané zbraně jsou. Takže například musíte zabít 50 vojáků ze vzdálenosti pod 20 metrů, či trefit deset opasků s granáty a tak podobně. Upřímně systém odměn a nalézání v třetím díle mi přišel lepší a poněkud smysluplnější. Vývojáři si však nejspíš řekli pravý opak, ale což vždyť to funguje, tak proč ne.

To co, jsme měli rádi na předchozích dílech, tedy hratelnost, zůstala prakticky beze změn. Drobných úprav doznala balistika a podle všeho i umělá inteligence, nebo spíše jejich zrak. Nyní jsou nepřátelé ještě více vnímavější ku tomu co se kolem nich hýbe. Je tedy pravdou, že pokud se krčíte v křoví a nehýbete se, tak o vás nepřátele nezavadí pohledem, ani když jste metr od nich, ale jakmile se pohnete, je zle. Obzvlášť pokud je fašistů kolem vás více, to pak většinou rychle zemřete. Občas je trochu problém s využitím odstřelovací pušky, jelikož těch vysloveně dobrých míst je v každé mapě poskromnu a vzhledem k tomu, že druhý výstřel okamžitě spouští rudý poplach a nepřátelé ví přesně, kde jste, je ten tichý pohyb v některých částech složitější. To neznamená, že je to nemožné. Jsem velmi rád, že vývojáři zapracovali na samotných lokacích a je pravda, že při řešení daných úkolů máte spoustu možností, jak dojít k jejich splnění. Což mě velmi potěšilo a byl to jeden z důvodů, proč mě hra dokázala přesvědčit o tom, abych od hry neodcházel.

Minulý díl přinesl i poměrně slušně řešený multiplayer, který je zde opět trochu vylepšen a není tu tak jen do počtu. Oproti příběhovému režimu bude však trochu složitější, hlavně pokud jste hráli se zapnutým pomocníkem balistické dráhy a tagováním nepřátel. To v multiplayeru není. Proto je vhodné, že hra obsahuje i střelnici, jenž vám pomůže v umění zacházení s vaší odstřelovačkou. Naučí vás správné nástřely, či jak dobře využívat nastavení vzdáleností v hledí. To vše je podstatné k tomu, abyste měli v režimu více hráčů dobré skóre. Multiplayer v této hře je tak trochu více o cvičení, než je tomu v jiných hrách, dokáže být však velmi zábavný a návykoví. Nečekal jsem, že bych u něj mohl strávit nějaký ten čas, ale stalo se.

Proto mě trochu zamrzí odstavec, který na vás nyní čeká a tím je technická stránka. Jak jste mohli vyčíst v nadpisu článku, tak hru jsem měl možnost hrát na konzoli Xbox One, tedy v mém případě Xbox One S. A tady je poměrně problém v tom, že hra dostala v této verzi lock na 30 snímích za sekundu. Což vlastně nechápu z toho důvodu, jelikož třetí díl nebyl vizuálně o nic moc horší, než tento a hra dokázala běžet v rozmezí 40 – 60 fps. Jestli za to může větší míra vegetace? Těžko říci, ale vzhledem k tomu, že i DICE konečně zvýšili rozlišení na Xboxu na dynamické při zachování frameratu na šedesátce, pak nechápu, že delší seznámení s konzolí nemělo za důsledek lepší řešení výkonu konzole, ale naopak jako by se na nějakou tu optimalizaci tak trochu vyprdli. To mě tedy poměrně zaráží, byť mi hra aspoň běží celkem stabilně, tak u klasického Xboxu může docházet k propadům. Doufám, že tohle ještě vývojáři vyřeší, jelikož takhle se hry opravdu nedělají. Či se neupřednostňuje vývoj jedné platformy před druhou v té míře, aby působila zkrátka odfláknutě. Proč jiné hry můžou fungovat, jak mají a tato ne? Za mě je to v tomto ohledu určitě okamžitě bod dolů.

Celkové zhodnocení

Sniper Elite 4 je dozajista důstojným následovníkem předchozích dílů, který však do série nepřináší nic moc nového, ale spíše zůstává u zavedených mechanik, jichž se drží zuby nehty. Hra nabízí slušnou hru jednoho hráče se solidním dějem a neméně chytlavý multiplayer. Avšak vše dobré, co hra nabízí, poněkud stahuje dolů nedotažená technická stránka, jenž u předchozího dílu dotažena byla. Tato hra by zkrátka ještě nějakou tu péči snesla.

Hodnocení: 7/10